Soutěžní dokumenty - blok 1

Prvními soutěžními dokumenty, které jsme si mohli vychutnávat, byly snímky Konopné pašije a Nejtěžší volba. Oba dokumenty mají leccos společné. Týkají se toho nejdůležitějšího co v životě máme - zdraví. Také ukazují témata, která známe z médií, z druhé strany. Z té strany, která není všem známá a propírána v médiích. Jdou proti veřejnému mínění.

Konopné pašije

Prvním filmem pondělního večera, který jsem měla šanci zhlédnout byl dokument nazvaný Konopné pašije. Jak už to u dokumentů bývá, hlavními postavami byly skuteční lidé. Všichni aktéři obhajovali z různých důvodů zlegalizování pěstování marihuany především k léčebným účelům. Velmi silným zážitkem byly výpovědi nemocných (nejčastěji onkologicky) lidí, kteří v konopí vidí naději na uzdravení či zmírnění bolestí a problémů. Celým snímkem provází Dušan Dvořák. V dokumentu je dobře vidět, že za legalizaci bojuje různými prostředky. Je na něm znát i zoufalost, která je důsledkem ignorace (jak sám říká) těch nahoře - papalášů. On sám je stíhán a souzen za nelegální pěstování, přesto se nevzdává a ve své práci pokračuje dál. Při debatě s představiteli filmu jsme se dozvěděli, že jeden z pacientů nedávno zemřel. Celý sál si stoupl a na několik vteřin uctil jeho památku. Celý zážitek z filmu to jen umocnilo a asi nejen mě to donutilo přemýšlet o přehodnocení této problematiky. Z médií známe jen stinnou stránku marihuany, na světě jsou ale i lidé, kterým může pomáhat. Jeden z aktérů to řekl takto: konopí je jako heřmánek, nikomu neublíží, ale někomu pomůže.

Nejtěžší volba

Už z popisu filmu bylo jasné, že půjde o film s vážnou tématikou. Režisérce se podařilo najít 4 odvážné ženy, které dokázaly o jedné ze svých nejhorších životních zkušeností hovořit nahlas a před kamerou. Ženy spojuje rozhodnutí odmítnout potrat a porodit dítě, kterému bylo diagnostikováno vážné postižení s žádnou nebo nízkou šancí na život. Většinou se jednalo o ženy věřící, pro které potrat nepřipadá v úvahu a které chtějí žít život tak, jak přijde. Například vyprávění jedné maminky vrcholilo ve chvíli, kdy popisovala reakci jejího okolí na to, když se jí narodila dcera Zuzanka s downovým syndromem - žádné gratulace, jen divné pohledy. Dokument byl velmi silný a bylo těžké ubránit se slzám. Paní režisérka se nám v krátké diskusi na konci promítání svěřila, že k natočení dokumentu ji vedla vlastní zkušenost. Když čekala svého (dnes již 9letého) syna, lékaři ji řekli, že je tu určitá pravděpodobnost Downova syndromu. Prožívala muka, přesto se naštěstí její syn narodil zdravý. Touto zkušeností si musela projít celá řada maminek. Některé maminky vypovídají, že lékaři jim nebyli oporou. K potratu je svým způsobem nutili a přemlouvali. Ony to vydržely. Většina maminek také dospěla k názoru, že během těhotenství nebudou podstupovat různé genetické testy, protože vědí, že miminko budou milovat stejně jako postižené i zdravé. Paní režisérka se nás na konci promítání snažila utěšit informací, že maminky se nevzdaly a porodily další zdravé děti. Nezbývá nám nic jiného než si přát, aby se o tomto tématu více hovořilo, aby se lidé nekoukali na rodiče postižených dětí skrz prsty a aby takových případů bylo co nejméně.
Nevinnost
Hřebejk se poslední dobou překonává a já s radostí koukám na každý jeho filmařský počin. Žádná postava nebyla ve filmu zbytečná, každý měl svojí roli. Klaním se mladičké herečce, která ve mě dokázala probudit nenávist během pár minut. Aně Geislerové tyhle psychicky náročné postavy sedí a já dávám palec nahoru. Překvapivý byl finiš, který asi nikdo neočekával. Jediné, co mi trochu kazilo dojem z celého promítání byl zvuk. Z deváté řady jsem si musela spoustu pasáží překládat z angličtiny, protože hercům nebylo rozumět. Jsem ráda, že i Češi umí vytvořit kvalitní a originální drama.

Sny o tátovi

Všichni známe příběh Milady Horákové. Už méně nám jsou ale známy další procesy jako např. ten s technickou inteligencí. Alfred Plocek a další jeho spolupracovníci se stali obětí jednoho z vykonstruovaných procesů. To chtěl Josef Císařovský napravit a tak nám servíruje povedený dokument, kde společně se synem Alfreda Plocka vzpomíná na dlouhé měsíce věznění jeho otce a nakonec i na jeho smrt. Dokument vykresluje krutost příslušníků bezpečnostních orgánů. Vnučka Ing. Plocka hledá v archivech a nakonec se setkává i s dcerou „vraha" jejího dědečka. Dokument čerpá z tajných dokumentů té doby, vrací se do míst, kde se tehdy všechno událo. Film byl prokládán hranými pasážemi, které měli divákovi více nastínit atmosféru. Některé úseky byly zbytečně dlouhé, což celý film zbytečně prodloužilo. Ocenila bych také delší čas na přečtení textů, které se na obrazovce postupně objevovaly. Film byl ale nesmírně poučný, nesčetněkrát mi lezl mráz po zádech. Dovolím si parafrázovat jednu myšlenku, která ve filmu zazněla (patřila tuším matce popraveného): mladí lidé se musí vyvarovat chyb jejich otců a dědů, nesmí dopustit, aby se tato hrozná doba mohla ještě někdy opakovat.

Půlnoc

Studentský film si bere na paškál tmu. Mladá režisérka se nechala na několik dní zavřít do tmy. I svítící tlačítka na kameře, kterou celý zážitek dokumentovala, měla zalepená. Vypráví zážitky, které jen tak nikdo nepocítí. I mě osobně velice zajímá, co by se stalo se světem, Evropou, Českou republikou, Plzní ... co bych dělala já sama, když by na 3 dny nešla elektřina. Film opravdu donutí člověka přemýšlet. Všechno bereme jako samozřejmost a nemyslíme na budoucnost a jak řekl jeden z aktérů... žijeme na dluh.