Drahomíra Vihanová: stále preferuji myšlenku a krásu
Loni Finále vzdávalo Drahomíře Vihanové poctu, letos se režisérka do Plzně vrací jako předsedkyně poroty dokumentárních filmů.
Těšíte se znovu na Plzeň?
Fakt, že jsem byla požádána, abych byla v porotě, mi udělal radost. Chápu to jako projev důvěry ve mne vložené. A spolu s radostí se okamžitě přihlásil pocit strachu, obavy ze zodpovědnosti. Posoudit, hodnotit jakékoli umělecké dílo je vždycky ošidné, protože posuzovatel nikdy není schopen být zcela objektivní, nedokáže vyloučit svou subjektivní reflexi. Dokumentární filmy dnes vznikají za jiných podmínek, než když jsem dokumenty dělala já. Tematická svoboda a šíře, práce s elektronikou, neomezená metráž. To všechno přináší výhody i nevýhody. Příliš často jsme svědky bezkoncepčnosti, povrchní publicistiky, vlezlé módnosti, absence zvládnutí základních pravidel řemesla. Stále preferuji myšlenku a krásu. Vím, že můj postoj je rigorózní a poněkud zastaralý. Doufám, že mě další členové poroty usměrní tak, abych tvůrcům neublížila.
Sledujete českou dokumentární tvorbu během roku nebo je pro vás předsednictví v plzeňské porotě příležitostí si o ní udělat ucelený obraz? A jaký je podle vás český dokument?
Jako člen Akademie jsem měla možnost většinu dokumentární tvorby loňského roku shlédnout. Jak jsem říkala, tvář dokumentu se zákonitě proměňuje. Irituje mě častý příklon k lehce ´bulvární´ tematice a koketování s hranými sekvencemi. Jistě, není nutné dodržovat přesnou hranici mezi realitou a fikcí (byť jde zdánlivě o zásadně odlišný realizační přístup), pokud ovšem manipulace napomůže pregnantnějšímu vyslovení myšlenky. Ale je, bohužel, téměř jisté, že tím vždycky utrpí autenticita - to přímé zachycení neopakovatelného okamžiku - což pro mne zůstává kouzlem a emotivní zbraní každého dokumentárního filmu. Je potěšitelné, že diváci v poslední době přicházejí dokumentů ´na chuť´. Není divu, je zajímavější, provokativnější, inspirativnější než historky z virtuálního života, které nám servíruje, byť v třpytivém balení, mnohý hraný film.
Jste profesorkou na FAMU. Mají mladí lidé zájem o dokument? A nesbíhají potom k hranému filmu? Vždyť mnozí dnes úspěšní režiséři celovečerních filmů vystudovali dokument, například Jan Svěrák nebo Filip Renč...
A proč ne? V podstatě je přece jeden film bez druhových přívlastků, film dobrý nebo špatný; film, který vzniká z hloubi autorova přesvědčení (řekněme z nitra) a film, který se točí jen proto, aby se ´vrtělo´. Natočit působivý dokument není vůbec lehké. Přináší to mnoho útrap ve formě náhody, nepředvídatelnosti, nejistoty. Realita před kamerou si žije svým životem, je košatá a vzpírá se tomu, aby byla vtěsnána do okénka filmového pásu. Pro autora to znamená být neustále ve střehu a svádět permanentní boj s původní představou. Důvodem ´zběhnutí´ může být i dojem, že hraný film je jednodušší, že já jako autor budu mít na place všechno tak, jak jsem si předem vymyslel a naplánoval. Samozřejmě, brzo přijdu na to, že představa o snadnosti byla mylná, protože každé tvůrčí úsilí, málo naplat, má v sobě zakódováno utrpení pramenící z nejistoty. A jen tak na okraj: Věra Chytilová, Evald Schorm, Franta Vláčil, Honza Němec, Honza Schmidt, Fero Fenič natočili dokumenty, které zůstávají vzorem...
