Při besedě k Petrolejovým lampám se včera Jan Rejžek zeptal diváků, zda by si dovedli představit Petra Čepka, který ve filmu ztělesnil hlavní mužskou roli, v nějaké dnešní televizní reklamě. Muž, který jako jeden z mála odolal účasti v zemanovském seriálu, byl intaktní i vůči jakýmkoli svodům komerčním. Ale kdo ví, zda jen nezemřel příliš brzy na to, aby i na něj dolehly „možnosti" jeho profese plnou vahou...
Nechci se rouhat jeho památce, jen se mi na mysl stále neodbytně vnucují scény z jiného Čepkova filmu, který jsme také viděli včera. V titulu se ptá Byli jsme to my? a možná právě strach z té otázky přivedl na projekci ani ne třicet diváků. Jistě taky vzpomínka na to, jak byl tento film Antonína Máši kritikou v roce 1990 nemilosrdně smeten. Teď po jeho projekci nastalo v sále hrobové ticho, seděli jsme jako zmražení, protože otázku Byli jsme to my? vystřídalo nemilosrdné vědomí: Jsme to stále ještě my...
Petr Čepek sehrál v tom filmu geniální kreaci herce zkorumpovaného penězi i slávou až do karikatury. I nad jeho výkonem září však Vítězslav Jandák jako jeho kolega Jarýš. Nedávný ministr kultury a dnešní poslanec je podivuhodný kouzelník: to, co mu Máša napsal před dvaceti lety do role jako příklad totální pokleslosti lidské i profesní, dokázal beze zbytku vtělit do svého účinkování politického. Jako jeden z mnohých, kteří nás reprezentují. Proto ten film tak bolí.