Každý den dopoledne tu čtu nejméně čtvery noviny. A kdyby nebylo tohoto festivalového deníku, musel bych si myslet, že jsem se ocitl na nějaké novinářsky nedostupné filmové planetě. V Plzni defiluje se svými díly minulá i současná elita českého (a také slovenského) filmu a undergroundu. A v Lidových novinách se rozhořčují, že nebudou prachy na dalšího Bonda, v MFD píší o festivalech, které budou za měsíc až dva, v Plzeňském deníku naslouchají rozmazleným hvězdám Národního divadla. A v Právu? Radši nemluvit.
Kde jsme se to ocitli? Chvílemi mám neodbytný pocit, že tak na konci 80. let. Politická scéna je v tragikomickém rozvalu, breptové jako tehdejší Jakeš a dnešní Vlček jako by pocházeli ze stejné líhně. Stranické sekretaritáty udržují stále zdání, že je vše v pořádku, jako kdysi rozčílí je však k nepříčetnosti každá pitomost (dokonce i Český mír). Tam i onde scházejí se lidé, kterým o něco jde, tiše se to toleruje, psát se však o tom nesmí. Anebo spíš nechce.
Právě takhle je to i s dnešní filmovou publicistikou. Zalezlí ve svých redakcích, vědí tito salónní kritikové dopředu, který film je dobrý a který špatný, jak by ho natočili oni, kdyby je k tomu někdo pustil, a za kolik stojí procent. Jen oni sami už nestojí ani za oblíbené procento z milosti. Stejně jako jejich předchůdci před dvaceti lety drží se však svých křesel jak hovno košile. I oni by si zasloužili defenestraci.