Evropu zahalil sopečný mrak a pod jeho příkrovem se včera a předevčírem v Polsku odehrálo truchlivé loučení s oběťmi havárie u Smolenska. Komentátoři píší o katarzi v polsko-ruských vztazích a započítávají do ní i vysílání Wajdova filmu Katyň v ruské televizi. Neuvěřitelné se stalo skutkem a kdo vnímá filmové umění mimo jiné i jako způsob společenské sebereflexe, má v rukou další argument do debaty, zda se do kina musí chodit jen za zábavou.
Viděl jsem v sobotu Katyň podruhé a ještě důrazněji jsem si uvědomil, že víc než filmem o nelidském vraždění je filmem o stejně nelidské lži, která měla to vraždění zakrýt. Filmem o tom, jak život ve falši poznamenává a deformuje lidskou mysl, schopnost člověka být svůj, stát za svým i vnímat nepředpojatě druhé.
Umíme to my dnes a tady? Z polemik na naší politické i kulturní scéně mám čím dál intenzivnější pocit, že čím hlasitěji a nekompromisněji jsme se naučili mluvit, tím méně si opravdu nasloucháme. Vedeme tisíce monologů, z nichž se line jen nekorigované já, já, já, ale úplně v nich většinou chybí ty, natož my. Vidíme hrůzu naší reprezentace, ale kritizujeme ji často se stejnou pokleslostí, kterou jí vyčítáme.
Přál bych si, aby se filmy letošního Finále staly aspoň trochu pobídkou k zamyšlení o nás samých. Abychom před rezolutními odsudky spíše vážili, nejsou-li třeba i v tom nesnesitelném zrcadlem právě toho našeho zbožňovaného JÁ.