Existuje výrok Tomáše Bati z tíživých 30. let, že probíhající hospodářská krize není ničím jiným než krizí mravní. To zní poněkud překvapivě, ale „naše nynější krize", což je zase někdejší termín masarykovský, mu dává docela za pravdu. Co jiného než nemravnost, morální zkorumpovanost a nekonečná rozežranost jsou skryty za jednáním světových bankovních bossů? Co jiného než pocity světapánů, kteří mohou a smějí všechno, je v základu rozvalu dnešní české politiky?
Kritika, která soudí umělecké dílo podle toho, jestli „káže", nebo nekáže, je stejného zrna. Posiluje v tvůrcích i divácích či čtenářích stejný pocit nihilismu a zároveň bezbřehé suverenity. Přitom nakonec sama sebe občas usvědčí z pokrytectví. Třeba když strhá české akademiky za to, že do boje o České lvy poslali jen Protektora, 3 sezóny v pekle a Kawasakiho růže, a pak stejné filmy ocení i ona.
Možná je to ale jen tím, že nejvíc, nejčastěji a nejhlasitěji jsou dnes slyšet ti, kteří nemají skrupule. Buď je ještě nemají, anebo už je nemají, ale obojí je rozhodně špatně. Protože mít skrupule znamená mít také aspoň nějaký morální kodex. Jak ale může rozumět filmům o mravních dilematech této společnosti, ať minulých či současných, někdo, kdo se morálce jen vysmívá?