Vlasta Chramostová a Stanislav Milota patří ke známým uměleckým manželským dvojicím, člověk se s nimi přitom nikdy nenudí. Pověstné špičkování mezi nimi proudí sem a tam, je v něm však cítit vzájemnou úcta a láska. Však toho také spolu prožili dost a dost. Vynikající herečka a vynikající kameraman přijíždějí letos do Plzně na Finále v roli oslavenců - festival jim chystá velkou poctu a taky malou publikaci.
Co vy na to?
SM: Co jsme komu udělali, za co, soudruzi? Já na žádné takové oslavy nejsem! Ale Vlasta ano, to je herečka a herečky bývají rády oslavované.
VCh: Nepomlouvej mě!
SM: Kdo si to na nás vymyslel?
Asi pan ředitel Ivan Jáchim...
SM: Pan ředitel Jáchim je skvělý člověk. Do Plzně jezdíme často a rádi.
VCh: Plzeň je taky jedna ze záležitostí, které nás pojí: oba dva, každý jindy a nezávisle, jsme byli pozváni do poroty Finále. Tím pádem jsme tam pak začali jezdit pravidelně. Finále jsme si oblíbili, už proto, že tam není taková snobárna, jaká bývá na jiných festivalech.
SM: V Plzni jde hlavně o film, s plnou vážností, jsou tu seriózně sestavované poroty, program a tak dál.
VCh: Z Plzně mám i jedenu příhodu, vyplyne z ní, proč to tam taky mám ráda. Na Finále bývá hodně projekcí v sálech i nejrůznějších sálečcích, a i v těch malých bývají promítány zajímavé filmy. Jednou tam v malé projekční síni promítali film Žid Süss, muselo na to být povolení z německého velvyslanectví. Ten jsem viděla, když jsem byla hodně malá holka, tatínek to nesměl vědět, já jsem totiž měla ráda německé herce. Žid Süss je antisemitský film, politická agitace, i když v něm hráli skvělí herci. Dnes se tento snímek smí hrát pouze s německým povolením, třeba ke studijním účelům. No a v Plzni jsem si tehdy řekla, že ho chci po těch letech zase vidět. Novýma očima. Otázky typu „umělci, společnost a totalitní režim" jsou mi totiž hodně blízké. Na té projekci byli jenom malí diváci a nějaký učitel tam tenkrát řekl pár úvodních slov. Já jsem pak za ním šla a hodně jsem mu vynadala - že přece nemůže takový film pouštět těmhle mladým lidem, že by to chtělo obsáhlejší vysvětlení. Ale on mi odpověděl: paní Chramostová, uklidněte se, tohle jsou děti, které o té věci vědí víc, než my sami; oni se starají u synagogy o dvorek, kde jsou kameny se jmény vyvražděných Židů... To je přece úžasné, ne? Tak musím mít Plzeň ráda.
Mnozí filmaři jezdí do Plzně mimo jiné zhlédnout filmy, které přes rok zmeškali...
VCh: My - jako porotci Českých lvů - musíme českou kinematografii sledovat, nicméně jsme také v Plzni viděli spoustu filmů, třeba i starších, které nám utekly.
Co vy, paní Chramostová, říkáte na vaši chystanou plzeňskou oslavu?
VCh: Já se zatím na takové oslavy necítím, možná časem a možná za jiné zásluhy. Já jsem totiž po Listopadu natočila pouze dva filmy: Je třeba zabít Sekala s režisérem Vladimírem Michálkem, krásný film s mnoha nominacemi na Českého lva a Kuře Melancholik s režisérem Jaroslavem Brabcem. Moje další aktivity byly televizní. Mám sice cenu Elsa, ale taky za televizní počin, Brabcův film P. F. 77.
Co vaše ceny, pane Miloto?
SM: Dostal jsem cenu za celoživotní dílo od Asociace českých kameramanů a Trilobita za Spalovače mrtvol. Trilobita, tedy ceny Filmového a televizního svazu, si vážím, to je totiž cena od odborníků. Ale dostal jsem ji ještě v roce 1968, pak jsem vlastně se svojí profesí skončil. Pravda, zachycoval jsem bytové divadlo tady v tomhle bytě a několik dalších věcí kolem Charty 77, ale to s kameramanskou činností nemělo moc společného. A mám i cenu Františka Kriegla, která taky nesouvisí s filmařinou. Pravdou je, že od roku 1968 jsem se ke kameře nevrátil.
VCh: No jo, ale proč už jsi se nevrátil ke kameře? To je zapotřebí říct!
SM: Není, to nikoho nezajímá!
VCh: Ale já to řeknu. Nám se sice v 70. a 80. letech „takzvaně nic nedělo", ale to „nic" způsobilo, že Milota dostal dvě mozkové příhody. Jedna z nich se vrazila do jeho kameramanského oka, měl tam dvanáct set laserových zásahů. Takže se vrátit nemohl, protože kameru miloval a jenom někde sedět by ho nebavilo...
SM: Tuhle obhajobu musím přerušit, ale je fakt, že na to oko nevidím. Navíc mě po roce 1989 nikdo nezavolal s žádostí o nějakou spolupráci..
VCh: Brabec tě chtěl!
SM: Ne, nikdo nezavolal. Ani když se „porcoval" Barrandov.
Musím s vámi, pane Miloto nesouhlasit: zachycení bytového divadla u vás doma s filmařinou velmi souvisí, navíc je to dnes cenný dokument. Zaplať pánbůh za to, že jste ty záznamy dělal!
SM: Jsem rád, že to říkáte, ale možná jste jediný, kdo si to myslí. Prakticky nikdo o tyto záznamy nemá zájem. Ani nevím, kde jsou uloženy. Podmínky pro jejich vznik byly tenkrát zoufalé, nebyla kamera, nebyl materiál. Dodnes mám v předsíni lampy, které mi na Barrandově „pomáhal ukrást" skvělý kluk, osvětlovač Brodil. To je taky jediné, co z Barrandova mám! A nějaký materiál jsem získal, díky svému bývalému ostřiči Bohumilu Rathovi. Tihle dva lidé „mi zůstali" a pomohli k tomu, že jsem bytové divadlo mohl vůbec natočit. Doba nebyla jednoduchá, v letech 1978, 1979 už byla Charta plně sledována, lidé pronásledováni, dostat k nám do bytu všechny, to byla námaha! Například Landovský sem lezl přes střechu z Deminky. Naši první věc, Play Macbeth, jsme dělali těsně před Kohoutovým odjezdem. A když všichni odjeli, tak jsme s Vlastou točili Pavlíčkovu Zprávu o pohřbívání v Čechách.
VCh: Dávno, dávno tomu!
SM: Dávno, ale myslím si, že z té kulturní činnosti třeba vedle Plastic People, jiných „bytů" a literatury, je to počin, který zaslouží čárku. Něco v té době vzniklo.
VCh: Nechci, aby to vypadalo, že jsme „plačky z 60. let", taky bych mohla říci, že jsem po Listopadu natočila jenom dva filmy, ale je to i tím, že jsme si vybírali. Navíc jsem si po Listopadu ještě užila dvacet let v Národním divadle. Ale ve společnosti přeci jenom je jakési podvědomé nechutenství k disidentům a chartistům, řeknu tvrdě: alibistické podvědomí; my jsme přeci jenom důkazem, že člověk se mohl chovat jinak. Musel se pro to rozhodnout a musel pro to něco obětovat.
SM: Ale my jsem k tomu byli dotlačeni. Natáčel jsem tenkrát Spalovače mrtvol, film nebyl ještě dotočen a do toho přišli Rusové. Takže jsem si vyzvedl na Barrandově kameru a šel jsem točit do ulic. Taky jsem pak jako jediný „celovečerní" kameraman dostal z Barrandova padáka. Ještě se mi podařilo ale natočit Palachův pohřeb, to už mi kameru sebrali, ovšem ředitel studia Harnach mi ji ještě dal k dispozici a já jsem točil, jak se národ po upálení Jana Palacha zastyděl a stál dlouhé fronty k jeho rakvi. Tenkrát jsem natáčel film pro Němce v Izraeli a jednu kopii jsem tam odvezl. Po Listopadu jsme po ní pátrali, v Izraeli se nenašla, nakonec se po letech našla u nás. Je to asi osminutová esej jenom s hudbou.
VCh: Skvěle natočené filmové dílo. Milota chodil mezi lidmi a točil s kamerou nad hlavou. A mimochodem - v Plzni na Finále ten film taky promítali.
Paní Chramostová, říkala jste, že jste po Listopadu natočila pouhé dva filmy, nicméně jste se herecky podílela i na Odcházení!
VCh: To je pravda, o tom jsem moc nemluvila, protože je ještě před premiérou. Natáčení se účastnil i můj muž a stal se hercem! Václav Havel věděl, že by tam měl být se mnou a coby stařenku mě hlídat.
SM: Takhle to není, já řeknu pravdu!
VCh: Tak jo, to je pikantní.
SM: Havel přišel za Vlastou a ptal se, co a jak, mluvili o roli, říkal své nápady. A já mu řekl, že bych se rád zúčastnil natáčení, jednak proto, že jsem na žádném nebyl čtyřicet let, jednak proto, že Vlastu dvakrát denně píchám. Václav byl překvapen, cože, ty pícháš Vlastu dvakrát denně? Já na to, že ano, že jí píchám injekce. Tak jsem při natáčení obhospodařoval svoji ženu lékařsky a Havel se mě pak zeptal, jestli bych mu nezahrál taky jednu roli. Jde o fotografa, který tam pobíhá, na konci filmu se má otočit do kamery a říct: Děkuji vám, že jste si vypnuli své mobilní telefony a pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí; dobrou noc, krásné sny! Pikantní je, že na téhle větě mám - tedy ještě z listopadu 1989 - svůj podíl. Tak jsem ji do té kamery řekl, leč nakonec mi tuhle větu ukradli, ve filmu ji říká někdo jiný!
Paní Chramostová, pane Miloto, dělali jste spolu i na jiných filmech, než jsou Spalovač mrtvol a záznamy bytového divadla?
SM: Ne, nic jiného jsme spolu nedělali. Já jsem si hodně vybíral a odmítal. Tak jsem odmítl například i Romanci pro křídlovku Otakara Vávry.
VCh: To jsi udělal chybu...
SM: Vávru jsem neměl rád a život mi dal za pravdu, on byl jeden z komise, která mě po srpnu 68 vyhazovala z Barrandova. Nicméně jsem odmítl jeden z nejkrásnějších českých filmů. Je mi to dodnes líto, ale říkám si, že bych ho dělal s takovýmhle člověkem, což by nešlo. Kameraman je totiž nejbližším spolupracovníkem režiséra, vlastně spolurežisér. I dneska, ale tenkrát se to ještě říkalo.
Ještě bych vás poprosil o sice už známé, ale krásné „shakespearovské" shrnutí vašeho vztahu.
VCh: Kdysi mě požádal František Pavlíček, abych charakterizovala naše manželství pomocí titulů Shakespearových her. Spustila jsem: Milota by řekl Zkrocení zlé ženy, já bych na to řekla Marná lásky snaha...
SM: Tady je ale důležitá věc, kterou Pavlíček řekl...
VCh: ... ale tu musím říct já - i když už jsem ji několikrát povídala. Jednou jsme tak s Milotou seděli s Františkem Pavlíčkem, Milota na mě byl zase poněkud arogantní a Pavlíček svou velice precizní češtinou prohlásil: Stanislave, já jsem si vždycky myslel, že jste Vlastou poněkud ujařmován. Ale teď po těch letech vidím, že jste taková, ale taková kurva, a Vlasta je světice! A já říkám: to je pravda po velmi důvěrném poznání! Hned tesat do kamene, odlít do bronzu. To jsou slova zesnulého klasika.
A ještě k těm Shakespearovým titulům?
VCh: Takže Zkrocení zlé ženy, Marná lásky snaha, pokračuje to Bouří a nakonec, v našem věku, to je Zimní pohádka. Ale není to pohádka vlídná, je to pohádka krutá, jako pohádky bývají...
SM: Jako že je hodně velký mráz! Který nepřichází z Kremlu, ale..
VCh: ... z vlastní domácnosti.
SM: Z nás!
Tomáš Pilát
