HABERMANNŮV MLÝN VS. ZABÍJENÍ PO ČESKU
Habermannův mlýn, celovečerní hraný film jednoho z nejvýznamnějších režisérů dnešní doby, Juraje Herze. Zabíjení po česku, dokumentární film Davida Vondráčka. Pouze podle názvů nepoznáme, že tyto filmy mají mnoho společného. A to hlavně jejich téma. Odsun sudetských němců po skončení druhé světové války. Jedno z nejkontroverznějších témat našich dějin.
Samotnou mě překvapilo, kolik málo informací se o tomto tématu ví. Ve škole jsem měla dějepis nezatížený jakoukoli propagandou (alespoň doufám). Promítali jsme si kdejaké filmy o zločinech nacismu a komunismu. Navštívili jsme Osvětim, Terezín. Jak je ale možné, že jsme se dozvěděli tak málo o této kapitole našich dějin? Vždyť je svou podstatou téměř srovnatelná s hrůzami nacismu. Češi se obecně považují za národ, který byl po dobu svých dějin silný a vzdoroval režimům, které se zde uchytily. Vždycky jsem byla hrdá, když se v dějepise probíralo téma atentátu na Heydricha. Tehdy jsme celému světu ukázali, co dokážeme. Proč ale o odsunu němců nemluvíme? Proč nechceme převzít zodpovědnost za hrůzné činy, které se děly naší vinou na našem území? Proč bychom měli téma Sudet tabuizovat a snažit se ho potlačit? Vždyť jedinou možností jak se s naší historií vypořádat, je plně se doznat k „našim" zločinům a to nejen mladším generacím a celému světu, ale hlavně lidem, kterým bylo tehdy ublíženo. Jedině tak můžeme nést plnou zodpovědnost.
Odsun sudetských Němců se často omlouvá tvrzením jako: „Němci nás tady utiskovali celou válku, udávali nás, tyranizovali nás, dostali jen to, co si zasloužili". Filmy Habermannův mlýn i Zabíjení po česku, toto tvrzení celkem spolehlivě vyvracejí. Věci totiž nebyly úplně černobílé. Byli zde i Češi, kteří udávali a tyranizovali své okolí. A naopak tu byli i Němci, kteří se s válkou neztotožňovali a pomáhali svým českým přátelům. Hrůza odsunu je převážně v tom, že Češi nakonec mezi svými oběťmi nijak nerozlišovali (stejně jako to dělali němci při řešení konečné židovské otázky). Rozhodující byla národnost. Kdo byl Němec, byl popraven nebo odsunut, nehledělo se na zásluhy, věk, přesvědčení.
Tím nejzrůdnějším, co vyplynulo až v diskusích po konci filmů, jsou podle mě lidé, kteří se dokázali proplést dějinami tak, že byli vždycky na koni. Příkladem byla postava starosty Hartla v Habermannově mlýně. V době kdy do vesnice přišli Němci, se přiklonil na jejich stranu, po konci války je trestal, zabíjel a odsunoval. I jeho další osudy po válce jsou naprosto výmluvné, po únoru 48 se přidal ke komunistům, v roce 68 přešel do disentu a dnes dělá poradce na nějakém ministerstvu. Jak mohl takový člověk proplout dějinami naprosto bez poskvrnky? Opravdu se stačí řídit tvrzením kam vítr, tam plášť? A kde je potom nějaká spravedlnost?
Je téměř jisté, že povědomí o těchto událostech se v dnešní době prohlubuje. To také dokládají tyto dva filmy. I v médiích se v poslední době problémy Sudet více objevují. Pomocí výpovědí pamětníků, dokumentů, fotek a videozáznamů, je rozkrýván tento nelichotivý obraz našich dějin a nám nezbývá než se s ním vypořádat a převzít za něj plnou zodpovědnost.
