Není u nás tolik tak populárních filmových hereček, jako Iva Janžurová. Má za sebou desítky rolí, scének, výstupů... a vždycky jsou podané osobitě, originálně, bravurně. Poctu na plzeňském Finále si tahle skromná žena určitě zaslouží - a zdaleka ne kvůli životnímu jubileu. Národ ji miluje. Zní to jako fráze, ale tady je tohle tvrzení namístě.Vedle filmu se Iva Janžurová po celou svoji úspěšnou kariéru věnuje i divadlu. A tím jsme začali.
V nedávné době jste měla několik „pracovních úrazů", zranila jste se přímo na jevišti. Šetříte se od té doby víc než dřív?
To se asi nedá říct - a občas si to vyčítám. Ono je to u mě spíš naopak: mozek malinko ztrácí schopnost koncentrace, takže - než zařídím všechno to, co chci - musím toho naběhat dvakrát tolik nežli dříve a vynaložit daleko víc úsilí. Naštěstí ale v sobě mám pořád dost naivních dětských plánů, rozhodně se nechystám natáhnout bačkorky nebo pohodlné boty a odpočívat. Uznávám ale, že odpočívat by člověk měl umět! Takže asi si nějakou tu pohodlnou obuv přece jenom půjdu koupit a víc chodit, třeba po lese.
Jaké máte naivní dětské plány?
Chceme dopsat hru, přemýšlím o dalších projektech, ale ne příliš zavazujících. Jde tedy o projekty v rámci naší rodinné produkce. Už jsme dokázali „přinutit" dcery, aby se o věc začaly víc starat, máme v nich schopné organizátorky či manažerky. Doufám, že jim to vydrží a že budou mít dost síly; divadlo je to krásné, reakce diváků nádherně povzbudivé a tohle všechno nám vrací část síly a elánu, které do projektu vkládáme. Nicméně nějakou tu sílu nám naše divadlo bere, náročné cesty, chystání rekvizit a kostýmů, opakování textů. Tohle všechno stojí spoustu času i energie.
Zmínila jste dcery; dá se říci, že po letech, kdy jste byla oporou vy jim, jsou teď oporou ony vám?
Ony jsou mi oporou od narození! Skutečnost, že „máte" tvora, který má být vaším pokračováním a který vám přináší spoustu radosti, je velmi posilující. Teď už mi samozřejmě pomáhají i doopravdy, nejen přes moji mateřskou reflexi. Obě dvě jsou, když to řeknu takovým mateřsko-lidovým způsobem, moc hodné. To je pro matku radost. Starají se o nás - a já se taky snažím jim pomáhat. Každá z nich je matkou dvou dětí, dovedu si tedy představit jejich starosti, protože jsem je sama zažila. Je to taková vzájemná podpora, rozhodně ne ve smyslu něco za něco, není to žádný obchod; jsme pohromadě a jeden pro druhého děláme to, co zrovna potřebuje. Je radost s dcerami být.
Nikdy si nelezete na nervy?
Sice bydlíme v jednom domě, ale jsme organizovatelní tak, že si na nervy nelezeme. Nejsme pořád pospolu, ale pokud nejsme, telefonujeme si. Společně se staráme o mého muže, který po mozkové příhodě už péči potřebuje. Navíc si rád pohoví, není příliš pilným rekonvalescentem. Společně s dcerami ho tedy všelijak napomínáme a proháníme. Největší dosavadní výsledek našeho snažení byl ten, že šel s pětiletou vnučkou do krámu. Nikomu z nás se ho předtím na takovou cestu nepodařilo dostat; on si dal raneček na záda a šel si nakoupit!
Jak hodnotíte filmové působení dcer - Sabiny coby scenáristky a herečky a Theodory coby režisérky?
To můžu těžko jako matka hodnotit, každopádně jim fandím. Ale myslím si, že jim fandím docela spravedlivě. Teď čekám na Sabinin výkon ve filmu Petra Nikolaeva Lidice. Nemá v něm hlavní roli, ale určitě se tam ukáže. U Alice Nellis hrála Sabina krásně ve snímku Tajnosti, měla tam malou roličku, ale žasla jsem, jak ji zahrála! Já sama bych tu roli tak pěkně, jako ona, nezvládla. Spolu - i se Theodorou - jsme hrály v Alicině filmu Výlet, to byl taky krásný kus života. Ostatně - film je vždycky kus života. Zabere nejen čas od začátku do konce natáčení, ale spoustu času okolo, dlouhou dobu chystání a soustředění, pak dokončovací práce a cesty na premiéry. Alice Nellis, respektive její distributor uspořádal tenkrát premiérovou okružní cestu po všech štacích, kde jsme filmovali, takže jsme zase byly společně. Přiznám se, že mě takové situace vždy úžasně těší.
Na Finále Plzeň se letos vracíte pro poctu; v roce 2007 jste tu byla předsedkyní poroty!
Na to vzpomínám ráda, byla to ohromná radost. Užila jsem si tehdy v Plzni několik dnů, měla jsem na to náhodně čas. Překvapilo mě, že jsem předsedala mezinárodní porotě. Můj tehdejší tip na vítěze byl tajný, říkala jsem si, že s ním mí kolegové, filmaři, recenzenti a filmoví teoretikové z různých zemí, nebudou souhlasit - ale nakonec jsem se s nimi úžasně shodla. Když první z nich vyřkl název onoho filmu nahlas, teprve jsem se odvážila a rázně jsem se připojila. Šlo o film Pusinky - a dodnes si myslím, že to byla správná volba. A ještě jeden snímek nás tenkrát zaujal, jmenoval se ... a bude hůř, natočil ho Petr Nikolaev. Je velmi silný. V porotě jsme se shodli, že dost vybočuje z rámce všech ostatních soutěžních filmů, takže jsme pro něj hledali - a našli - mimořádné ocenění. Doufám, že tenhle film ještě někdy uvidím!
Předpokládám, že do Plzně na festival jezdíte ráda.
Ano, ale má to jeden háček - čas. Představa, že přijedu, ubytuji se a budu chodit do kina, je krásná, chodit z kina do kina by byla skutečně radost! Jako studentka jsem často spolykala i čtyři filmy za den, jen to fiklo! Málokdy ale mám čas přijet na celou dobu. Výhoda plzeňského Finále pro mě je ovšem ta, že po uzávěrce Českých lvů, ve kterých hlasuji a tudíž musím českou filmovou produkci sledovat, vzniknou dva, tři další snímky. Nemusím tedy v Plzni shlédnout tak obrovské kvantum filmů.
Co říkáte tomu, že bude Plzeň evropským městem kultury 2015?
Myslím, že to bude krásné. Plzeňáci jistě ještě mají co dělat, musejí se trochu činit. Jsem na to zvědavá, rozhodně to Plzni přeji.
V Plzni na letošním Finále vám bude věnována pocta; před časem jste se vyjádřila, že se podobným záležitostem nebráníte...
Každá pochvala ve formě ceny, pocty nebo pěkné recenze herce ohromně těší. Myslím si, že v tomto ohledu mezi námi není žádná výjimka. „Siláci", kteří říkají, že je takové věci obtěžují, že jim jsou jedno, to říkají jen tak na oko. Každého potěší ocenění! Jsem přesvědčena, že neexistuje herec, kterého by nepotěšilo, včetně takových těch jubilejních cen a cen za celoživotní dílo. Já sama mám z takových osobních událostí vždycky dobrý pocit.
Obecně: prý jste „festivalový typ"...
To je pravda, jezdit po festivalech a být hýčkaná by se mi líbilo. Přitom ale nejsem ten typ diváka, který by měl v hlavě kartotéku a pamatoval si scény nebo celé snímky. Na ty, které jsem viděla, si vzpomínám těžko. Vloni na karlovarském festivalu jsem, se rozhodla, že se v tom vylepším a budu si psát poznámky, ale nedopadlo to nijak slavně. Nedávno jsem je při úklidu našla - byly ze tří filmů, pak už jsem nepokračovala a dojmy jsem zapomněla. Jsem takový ten „pojídač", dobrý film pojídám jako dobrou krmi. Ještě příští den jsem třeba schopná vyprávět svému muži, co jsem viděla a v čem to bylo krásné, ale dál už si to do paměťových kanálů zařadit neumím.
Z dobrého filmu se ale radujete...
Ano. Před pár dny jsem viděla film Rodinné sídlo. Anglický filmový styl mám ráda. Z povedeného filmu mi je krásně na duši a dlouhou dobu mi to vydrží. Těžko definovat důvody, proč se mi určité filmy líbí, ale rozhodně mi po nich v duši zůstává radostný pocit. A to i z filmů svým způsobem tragických - pokud jsou dobře udělané.
Díváte se na filmy s profesionální deformací - říkáte si třeba: tohle bych zahrála líp?
Zůstanu u už zmíněného filmu Rodinné sídlo. Všimla jsem si, že si v něm pan Hopkins vymyslel takové gesto, kterým vyjadřoval že se trápí, že chce odpustit, ale nelze mu to zcela věřit. To bylo pěkné. Když to udělal potřetí, řekla jsem si: aha, to si pro onu postavu vytvořil takový charakteristický vnější znak. Vynikající herec má samozřejmě roli ustrojenou, vymodelovanou uvnitř, taková gesta jsou pak to poslední, čím postavu charakterizuje.
A k tomu srovnávání...
Nesrovnávám se s jinými herci, neříkám, že bych nějakou situaci takhle nehrála nebo že bych ji zahrála líp. Samozřejmě všechno tiše pozoruji a někdy naplňuji svoji zásobárnu. Pořád hrajete nějaké role; pokud byste nechodil mezi lidi a nevšímal si jich, musel byste se v určitý moment ocitnout na mizině. Jsem tedy mlčenlivý pozorovatel. I ve filmu. Vím, že napodobovat nemůžu, jednak by to zasvěcený divák poznal, jednak jsem nikdy neměla tu touhu. Vždycky jsem chtěla být svérázná, svébytná, nikomu nepodobná. Ale naplňuji v sobě vědomí, že dobře udělaná role je tělo i s duší. A je krásné pozorovat to i na dobrých filmech.
Jste hodně zapsaná jako komediální herečka, nicméně v rejstříku máte i role vážné!
Mockrát mi někdo řekl nebo napsal, že je mě na levné estrádní výstupy škoda, že se tím rozptyluji, rozkouskovávám. Ale co se týče vážna a komediálna - měla jsem toho vždy namícháno téměř rovnou měrou, což mě bavilo. V každé vážné roli jsem vždycky hledala něco zábavného, směšného, a obráceně. Dobře vím, že pestrost rozkmitu od vážna do smutna je velice užitečná a každé postavě potřebná. Ostatně i v životě jsme takoví: jednou směšní, jednou sami sebe litujeme, a vzápětí se zase zesměšníme nějakou naivitou. Myslím si, že se mi v tomto ohledu moje role dařily. Zjistila jsem, že v podstatě je přístup k vážné i komediální roli stejný.
Učila vás tohle už Vlasta Fabiánová, vaše ročníková profesorka na DAMU?
Budete se divit, ale já si na to nevzpomínám. Školu jsem prošla jako každý hloupý student, který si stěžuje na předměty, které ho nebaví a fandí těm, které ho baví. Paní profesorka Fabiánová nám v podstatě umožnila pohybovat se víceméně svobodně, nakonec se na nás ve čtvrtém ročníku rozzlobila, že jsem si byli příliš jistí sami sebou a tu a tam jsme si dovolili i odporovat. Ona byla velký praktik a řešila s námi každý úkol s velkou vášnivostí a velkým nasazením. Moc obecných pouček u toho nepadalo, spíš šlo o temperament, nasazení, techniku - v tom smyslu nás, když to řeknu ošklivě, hodně pérovala. Vlastně si ale přesně nevybavuji, jestli nám konkrétně to či ono říkala. Asi je to moje chyba, možná byste se to u mých spolužáků dozvěděl.
Chystáte se teď na nějakou filmovou roli?
V současné době před sebou, bohužel, žádný film nemám. V televizi dotáčím seriál a Filip Renč mi nabídl roličku v televizní psychologické detektivce, kterou točí. Nabídku jsem přijala, i když nejde o žádnou stěžejní roli, po jakých herci touží. Řekla jsem si ale, že se seznámím s režisérem, se kterým jsem ještě nepracovala. Jinak ale, jak říkám, velká filmová role mě teď zatím nečeká. Vím, že pro herečku v určitém věku je to obtížné. Některé moje kolegyně měly štěstí na autory, kteří si s radostí napsali scénář s rolí pro starší dámu. Je to ale vzácné. Sama se tím netrápím, protože jsem měla štěstí - spoustu krásných filmů jsem natočila a svým způsobem jsou ty filmy pořád živé. Televize je často reprizuje, čímž nepřicházím ani o mladé publikum a jsem pořád v povědomí. A co se nějaké hezké nové role týče - třeba se ještě vyskytne!
Chodíte se na ně scenáristů a režisérů ptát?
Ne a ani nesedím čekající u telefonu. Jan Tříska, když zůstal v Americe, říkal, že život tam je čekání u telefonu. Já u telefonu nečekám, mám spoustu jiných záležitostí. Jak jsem říkala, píšeme divadelní hru, což je ohromná radost. S mým mužem už jsme napsali šest her a vždycky nás to úžasně naplňovalo. Teď hrajeme kus, ve kterém jdou dva starší herci dělat konkurs na filmovou roli; to by se mohlo natočit. Ještě nevím, kterému režisérovi bych to dala za úkol, ale je to docela hezká komedie.
Takže tohle by se dalo počítat mezi ty vaše dětské naivní sny či plány, o kterých jste mluvila?
Ano, tenhle je rozhodně jeden ze stěžejních. Taky se chystám, že budu malovat, že se budu učit francouzsky... Je toho dost. Teď pojedu do Burgundska na víno. Sice jenom na čtyři dny, ale to už je v mém životě událost! S tím souvisí náš spolek Dámy vína, to je takový můj pozdní koníček, nicméně existuje a patří mezi ty naivní hezké záležitosti v mém životě. Stejně jako setkání s nádherným vínem!
Tomáš Pilát
