Sekce Sága rodu Procházků je věnována scenáristovi, spisovateli a vašemu dědečkovi Janu Procházkovi, vaší mamince - spisovatelce Lence Procházkové, tetě Ivě Procházkové, která je také spisovatelkou i scenáristkou, a vám - animátorce, scenáristce a režisérce. Vnímala jste jako dítě, že ve vaší rodině vládne zvláštní umělecká atmosféra?
Jako dítě jsem nevěděla, že v jiných rodinách to chodí jinak, takže mi to naše „nastavení" přišlo standardní. A vlastně mě to drží dodnes, i když už jsem pochopila, že ne ve všech rodinách se po nocích píše.
Váš dědeček Jan zemřel čtyři roky před vaším narozením. Byl jeho ´duch´ v rodině přítomný? Povídala vám maminka o něm, četla jste jeho knihy, měla jste příležitost vidět jeho filmy, dozvěděla jste se něco o jeho politických postojích, vyprávěly se o něm doma po včerech třeba veselé příhody z dětství vaší maminky a tety...
Dědeček je s námi svým způsobem pořád. Musíte si uvědomit, že po sobě zanechal samé ženy - tři dcery, manželku, sestru... Za svého života byl silným středobodem jejich vesmíru a jeho místo mu stále držíme.
Když jsem byla malá, věděla jsem, že dědeček psal knížky a filmy, ale víc mě zajímaly právě veselé historky a vůbec vzpomínání na něj. Navíc mamince nad stolem visel jeho portrét (visí tam dodnes). Je to ten typ obrazu, který vás očima sleduje, kamkoli se po místnosti hnete. Často jsem s ním tu hru hrála, schovávala se za maminčino křeslo nebo za dveře, a když jsem vykoukla, pořád se na mě díval.
Poprvé jsem o něm, respektive o jeho tvorbě, mluvila veřejně v devatenácti, když mě na FAMU profesorka přednášející dějiny filmu vyzvala, abych zhodnotila film Ucho, který nám právě promítla. Nevěděla tehdy, narozdíl od spolužáků, že naše shoda příjmení má nějaký význam. A já tlakem situace, revoltou věku i tréninkem z diskuzí s maminkou vypíchla rozhořčeně ten jediný nedokonalý detail, který mě ve filmu zarazil. Šlo o příliš dlouho podržený záběr, moment, na kterém se podepsala doba, kdy film odpočíval mlčky v sejfu. Kritizovala jsem tehdy spíš zastaralý akcent filmové řeči, rozvolněnou dynamiku než scénář, ale dodnes mě to mrzí. Vždyť ten film je skvělý! Ale prostě jsem nesnesla, že je v něm nedokonalost.
Čím si myslíte, že je dáno to, že jeho dvě dcery i vnučka se věnují umění?
Je to ještě „horší": třetí nejmladší dcera Krista vystudovala dějiny umění, nedávno vyšla první kniha mojí sestře Cecílii a bratranec Vojtěch - syn Ivy - je kameraman. Myslím, že je normální, že se rodinné zatížení nějak projeví, ať už jde o rodinu doktorů nebo hasičů. A myslím, že pro samotnou rodinu je to vždycky dobře, nás to spojuje.
Diskutujete doma s maminkou o tom, co píše nebo o tom, co se chystáte natočit?
Dříve, když naše pracovny sousedily, jsme si s maminkou své kratší texty četly nahlas, kvůli rytmu. Teď si ty důležité posíláme mailem. A ano, většina našich rozhovorů je protkána tématem tvorby. Ať začneme mluvit o čemkoli, vždycky skončíme u aktuálně rozpracovaných „světů". Skáčeme si u toho do řeči, protože to jsou emoce vzájemně srozumitelné.
Maminčiny texty jsem četla dle jejího odhadu přístupnosti od puberty. Od určitého věku už samozřejmě všechny. S novými vydáními se opakovaně vracím k jejím starším knihám, a čím jsem starší, tím víc si užívám a oceňuji styl.
Po kom jste zdědila zájem o psaní i filmovou tvorbu vypadá docela jasně, dá se usuzovat na ispiraci dědečkem i maminkou. Vy jste ale vystudovala animovaný film a prvky animace nechybí ani ve vaší celovečerní hrané tvorbě. Kde se u vás vzal tento zájem o výtvarné vyjádření?
Jako malou mě babička a hlavně prababička vedla k ručním pracem. Tehdy mi připadalo, že vyrábět maňásky umí všechny babičky. Moc mě bavilo vystřihovat, lepit, modelovat, ale i vyšívat. Od čtyř let jsem chodila na výtvarku do Lidové školy umění. Měla jsem své pracovní místo na krabici od barev, protože školní lavice pro mě byla moc vysoká.
Když jsem se naučila číst, začala jsem dost rychle i psát - básničky pro babičku, různé příběhy, trochu vymyšlené referáty do školy... Po letech a revoluci se animace zdála jako ideální kombinace těch dvou posedlostí a připadala mi víc řemeslná než scenáristika. A baví mě čím dál víc. Fascinuje mě tou svobodou, možné je cokoli, omezením jsou jen hranice vaší fantazie.
Hanka Josefová
