Jan Hřebejk - režisér oblíbený zejména na Plzeňsku
Jan Hřebejk patří k našim nejplodnějším a nejúspěšnějším filmovým režisérům. A ještě jedno "nej" si může připsat: mezi svými stále činnými kolegy má pravděpodobně nejvíc plzeňských Zlatých ledňáčků. Přesně řečeno jsou tři.
Čím by se to, podle vás, dalo vysvětlit?
(se smíchem) Jsem režisérem oblíbeným zejména na Plzeňsku! Ale vážně: takové ceny jsou vždy věcí určitého kontextu. Plzeňské Finále jako soutěž českých filmů bylo vždycky takovou, řekněme, protiváhou Českých lvů. V Plzni například svého času zvítězil film Mňága Happy End proti Koljovi, který bodoval v rámci Českých lvů. A obecně: velké ambiciózní filmy jako třeba Želary nebo Protektor se většinou na Finále spokojovaly s menšími oceněními, třeba za herecké výkony.
Vaše filmy, které získaly Zlatého ledňáčka, ambiciózní nebyly?
Ledňáčka jsme získaly za snímky Musíme si pomáhat, Pupendo a Kawasakiho růže. S výjimkou Musíme si pomáhat tyhle projekty nebyly příliš ambiciózní, navíc Pupendo a Musíme si pomáhat měly na Finále předpremiéru, takže se ještě úspechy, ať už divácké či jiné, nedaly u těchto snímků předvídat. Nechci o tom příliš spekulovat; cena je vždycky věcí poroty, ta porota má určité složení a rozhoduje svým způsobem politicky, čímž myslím, že její rozhodnutí je založeno na určité dohodě. Takže my jsme měli v Plzni třikrát štestí.
Vy osobně taky berete plzeňské Finále jako určitou opozici k Českým lvům?
Takhle o tom neuvažuji. Čeští lvi mají specifickou pozici - tam se rozhoduje anketně, hlasující akademikové se mezi sebou neradí (i když pochopitelně i tady vždycky existuje nějaká psychóza v tom smyslu, že by bylo dobré něco ocenit, některé filmy mají lepší, jiné horší pověst). Obecně ale o Českých lvech hlasuje několik desítek lidí, kteří doma vyplní formuláře. Naproti tomu v Plzni, stejně jako na jiných festivalech, rozhoduje mezinárodní porota. Ta opozice se možná vymezila v Plzni nebo mezi některými tvůrci, kteří v rámci Lvů nebodovali.
Čím je pro vás Finále Plzeň?
Příjemným, domáckým festivalem. Nestříkají tu velké ambice, což se mi líbí. Když jsme byli mladší a neměli jsme rodiny, jezdili jsme do Plzně vysloveně jako parta. S Pupenem nebo s Musíme si pomáhat sem jela velká část štábu. Mrzí mě, že dnes tam jezdíme sporadičtěji. Finále je ale pořád přínosným festivalem. Jenom je škoda, že kino Elektra, kde se značná část festivalu odehrávala a kde se všichni potkávali, už nefunguje.
Taky si na plzeňském Finále "doplňujete" filmy, které jste přes rok nestihl vidět?
Je to tak. Na Finále jsem třeba v klasické podobě, tedy z šestnáctimilimetrové kopie a v hospodě, viděl film Petra Nikolaeva ...a bude hůř. To je, podle mého názoru, jeden z nejcennějších filmů za poslední roly. A díky Finále jsem ho viděl v perfektní atmosféře. Nebo jsem v Plzni na festivalu shlédl film Muži v říji. A platí to i o dalších snímcích. Navíc v Plzni (ale třeba i v Karlových Varech nebo Uherském Hradišti) potkáte kolegy, se kterými si rád popovídáte, což se v Praze z nedostatku času nestane.
Vloni jste část závěrečného večírku plzeňského Finále strávil v živé debatě s Jiřím Krejčíkem...
Jiří Krejčík je legendární postava už asi padesát let. On má jednu ohromnou vlastnost: když zrovna není nabroušený, a vlastně i když je, má velký smysl pro humor. Mnoho jeho filmů mám rád a některé z nich pokládám za milníky české kinematografie. Například Vyšší princip. Pamatuji si taky, co to v té minulé bolševické pustotě znamenalo vidět Božskou Emmu. Jsem rád, když se mi podaří zastihnout pana Krejčíka v takovém rozpoložení, že se mu chce i žertovat. Jeho humor je samozřejmě takový, řekněme, poťouchlý, přesto je Jiří Krejčík jeden z mých nejváženějších kolegů. Pokládám ho za jednoho z našich nejlepších filmařů, za jednoho z těch, kteří pomáhali utvářet československou kinematografii.
On dokonce hrál ve vašem snímku Pelíšky...
Pro mě to bylo ohromně významné nejen proto, že v tom filmu hrál, ale i pro jeho doporučení, které Pelíškům pomohlo. Když si přečetl jednu z verzí scénáře, řekl: heleďtese, nechoďte už za rok 1968! V původním scénáři bylo totiž ještě asi tak patnáct, dvacet minut o tom, co se s jednotlivými postavami po sovětské okupaci dělo. Nakonec jsme tam nechali jenom takový decentní epilog, který jde skoro do závěrečných titulků. Myslím si, že to od pana Krejčíka byla moudrá dramaturgická připomínka. Nejen kvůli délce filmu, ale i kvůli jeho celkovému vyznění. Nebýt Krejčíka, možná bychom ten dojemný konec pokazili a rozředili naší specialitou, tedy mojí a Petra Jarchovského, a to je dvacet závěrů v každém našem filmu. A jenom mimochodem - je škoda, že Jiří Krejčík ve svém životě víc nehrál. On má herecký talent a hraje s lehkostí, jeho minimalistické herectví je příjemné. Chtěl jsem původně Jiřího Krejčíka obsadit i do filmu Kawasakiho růže, do té role, kterou hrál pan Chudík. Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou, že by onu důležitou filmovou trojici starších pánů hráli pánové Jiří Krejčík, Jiří Menzel a Jan Němec; nakonec to ale dopadlo jinak.
Takže zůstaly Pelíšky...
Nedávno televize Pelíšky vysílala. Při sledování toho filmu jsem si uvědomil, že z asi pěti replik, které v tom filmu Jiří Krejčík má, si čtyři sám vymyslel, přizpůsobil, filmu dodal... Což mě vždycky příjemně naladí. Nehledě na to, že někteří z herců, kteří v Pelíšcích hráli, u Krejčíka začínali - třeba Stella Zázvorková, Jiří Kodet nebo Emília Vášáryová.
Finále uvádí i staré a starší filmy z archivů, mnohdy přijede i někdo z tvůrců, pokud ještě někdo takový žije; to je taky plzeňské plus...
Jasně, to je určitě plus takových festivalů, jako je Finále. Je skvělé, že tu promítají i filmy, které nejsou zrovna aktuální, třeba v rámci různých retrospektiv, poct nebo různých žánrových specialit. Taky si je vychutnávám.
Letos bude v Plzni uveden váš film Zítra se bude... , vlastě záznam divadelního představení.
To je film, který mnohým divákům právem vyrazil dech - nemyslím kvůli jeho filmové složce, ale kvůli síle zaznamenaného díla, tedy opery skladatele a muzikologa, a taky autora hudby k několika mým filmům, Aleše Březiny o procesu s Dr. Miladou Horákovou. Je to úžasné dílo s přístupnou, sdělnou muzikou. Jsme rádi, že snímek můžeme na Finále uvést.
Co se s tímto filmem děje v současné době?
Aleš Březina s ním celkem úspešne cestuje po světě. Nedávno byl v Bruselu, teď se chystá do USA na několik komentovaných projekcí. V zahraničí se hrálo i divadelní představení, ale vyvézt celou, byť komorní inscenaci, je složitější. Vzít s sebou DVD je jednodušší. Navíc jsme - pro úcely loňské říjnové projekce ve Spojených státech - nechali představení nově přeložit. Zuckerův překlad je výborný, myslím si, že Alex Zucker je vůbec nejlepším překladatelem z češtiny do angličtiny, ostatně vloni dostal v Americe významnou cenu za anglický překlad knihy Petry Hůlové Paměť mojí babičce.
Březinova opera měla i docela zajímavé důsledky...
Asi myslíte skutečnost, že stála na počátku spolupráce Aleše Březiny s britským režisérem Robertem Wilsonem. Je to opravdu vynikající dílo.
V rámci filmových cen byl film Zítra se bude... zařazen mezi dokumenty; to je, myslím si, poněkud zavádějící.
Jde o záznam představení. Nikoliv televizní, ale skutečně filmový. Někoho můžou překvapit nebo dokonce rušit občasné záběry na Lenku Vlasákovou a Jiřího Menzela v publiku, lidi se mohou ptát, co tam dělají. To můžu vysvětlit. Publikum je v této inscenaci vždy součástí představení, neustále se odráží v zrcadlech, vlastně hraje spolu s aktéry představení. My jsme původně chtěli část opery použít do filmu Kawasakiho růže. Tuhle myšlenku jsme ale nakonec opustili, navíc Jiří Menzel roli odmítl (což říkám bez hořkosti, z výkonu Martina Huby jsem nadšený). Nakonec Jiří Barák, střihač, ale v tomto případě větší režisér než já, ze tří záznamů sestříhal film. Rád bych plzeňské festivalové publikum na projekci pozval. Dokonce i moje sestry, původně skeptické (vždyť jde o moderní operu, navíc o procesu s Miladou Horákovou) byly unešené! To představení je opravdu úžasné.
Před časem jste prohlásil, že jde o jeden z vašich nejdůležitějších filmů!
Tématicky. Je velice silný. Na jeho premiéře v kině Světozor, byť to byla premiéra skromná, která neměla pompu našich distribučních premiér, bylo asi to nejvybranější publikum, které si umím představit: Václav Havel, Meda Mládková, Robert Wilson... Nechci ten film hodnotit, odpovědně ale říkám: představení opery Zítra se bude... stojí za to vidět, třeba i ve filmu. Dostat se na ně do divadla totiž není vůbec jednoduché, hraje se pouze párkrát do roka v malém prostoru. Každopádně to je ale pecka!
Tomáš Pilát
