Úvodník: Jak vidím český film?
Když se řekne český film, vzpomenu si na své dětství. Vybavím si chvíle, kdy se před televizní obrazovkou sešla celá naše rodina, což se nejčastěji povedlo o svátcích, kdy televize vysílá spoustu filmů a pohádek z české tvorby. Jako docela malé děcko jsem samozřejmě měla nejradši pohádky. Popravdě řečeno, do teď české pohádky považuji za ty nejlepší na světě. Vždycky když koukám na nějakou, která vznikla v zahraniční, mívám z ní pocit jakési odtažitosti, nesrdečnosti. Možná je to prostředím, ve kterém byla natáčena. Naše pohádky vznikají v domácké atmosféře, kde se herci a celý filmový štáb navzájem znají a jistě mezi nimi panují přátelské vztahy. Tato atmosféra se potom promítá do celkové podoby díla a tím působí příjemným, uvolněným a srdečným dojmem.
Později jsem si z českých filmů oblíbila hlavně tvorbu pana Zdeňka Svěráka, ať už ve spolupráci s jeho synem Janem, nebo s divadelním kolegou Ladislavem Smoljakem. A také tvorbu autorské dvojice Hřebejk, Šabach, kteří ve svých filmech často nastiňují otázky z naší nedávné historie. Z těchto děl jsem pochopila, že můžeme mluvit o něčem jako je „specifický český humor". V českém prostředí vznikají filmy, u kterých radostí pláčete a samým smutkem se nemůžete přestat smát. Je to dar dívat se na vlastní historii, která často nebyla vůbec jednoduchá, z jakéhosi nostalgického a někdy až sebeironického pohledu. Čeští filmoví tvůrci naší historii rozhodně nezlehčují, naopak na ni často nahlížejí velmi nekompromisně. Zároveň se ale dokážou dívat velmi reflexivně s humorem a s nadhledem. Z takového filmu má nakonec člověk velmi zvláštní pocit. Jednak pochopí tíhu a vážnost dané situace, ale zároveň je mu nabídnut takový zlehčující pocit. Ten nás ujistí o tom, že ačkoliv se někdy nacházíme v situacích na první pohled bezvýchodných, vždy je z nich nějaká cesta ven.
V současnosti v českém prostředí začínají vznikat velmi ambiciózní projekty, které se snaží prosadit do světových kin. Vznikají s velkým rozpočtem a za pomoci světových herců. Otázkou je, zdali tyto filmy neztrácí něco z toho kouzla, které naše filmy mívají. Zdali právě to specificky „české" na českém filmu není to, že většina z nich vzniká bez horentních rozpočtů, ohromujících efektů a v prostředí, které je přátelské. Proto působí tak, že vyprávějí o skutečných lidech, skutečných vztazích, odehrávajících se ve skutečném prostředí. Prostě jsou tak nějak opravdovější, než kdejaké Hollywoodské trháky. Také z tohoto důvodu velmi očekávám nový velkofilm Lidice, který nyní v českém prostředí vzniká a jsem opravdu zvědavá, zda tento film bude mít něco z té „české" opravdovosti.
Recenze, postřehy a další články Kateřiny Pintířové budou zveřejňovány v průběhu festivalu.
Zahajovací večer (17. 4. 2011)
Habermannnův mlýn aneb..(21. 4. 2011)
