Každý příběh je zajímavý

Do kinosálu, kde se promítal (para)dokument Cinematerapie, jsem vcházela s několika otázkami v hlavě: jací lidé se přihlásili na konkurz vypsaný Českou televizí, kolik jich bylo a kdo z nich dostal prostor podělit se o svůj životní příběh?
Odpovědí se mi dostalo v průběhu promítání, ale také díky zpovídání režiséra Ivana Vojnára. Ten nám uvedl film s tím, že každý účinkující dostal příležitost vyslovit to, co je pro něj důležité. Sešli se tak různé osobnosti s roztodivnými i „obyčejnými" příběhy.
Ačkoliv má dokument v názvu terapii, režisér se distancoval od role psychoterapeuta a předeslal, že hrál roli naslouchajícího. I diváci naslouchali, ale také pozorovali, kritizovali, bavili se, nudili se (možná). Přesvědčili se, že i samo naslouchání má terapeutický účinek pro aktéra. Ale i ten, kdo jen sleduje, na sebe může nechat působit terapii Cinema. Může skrze příběhy druhých pochopit sebe a utřídit si svůj příběh.
Možná máme chuť si odpočinout od velkých trháků a hollywoodských fairy tales a toužíme poznat, jak to mají ti „obyčejní" druzí. Někteří protagonisté vyslovili obavy z přijetí svým okolím, někde až xenofobii a přece mají chuť se podělit s lidmi o svůj příběh. Bojí se říct ho blízkému člověku, tak ho předestřou rovnou nám všem divákům - šmírákům, kteří ho ochotně vyslechneme, protože tak nám velí naše doba reality show. Vyprávění, které jsme měli možnost sledovat, nebyla zdaleka obyčejná. Každý kus byl něčím zajímavý.
A tak nezbývá než souhlasit s režisérem, že každý příběh je zajímavý (dovolte mi jen dodat, že se musí umět dobře podat)!