Osmdesát dopisů

Film je vyprávěn z perspektivy malého chlapce. Sleduje dění kolem sebe, soustředí se na detaily a jakoby se pro něj vždy na chvíli zastavil svět a on byl schopen vnímat jen jednu věc, jako by ho ten moment do sebe vtahoval. Děj se odehrává v době, kdy se jeho matka snaží dostat se synem do Velké Británie za manželem. Ale nastolený režim jí to ne a ne umožnit. Z jednání matky jsem cítila strojové chování, automatičnost. Nešlo o rezignaci, zkoušela stále své šance, ale z jejího snažení už vyprchala horlivost. Opakovala naučené postupy a mohla jen doufat, že tentokrát hráz povolí. Jediný kontakt, který s manželem má, je skrze dopisy. Film by mohl někomu připadat nezajímavý, až nudný. Ale já myslím, že snímek svými zdlouhavými záběry dosáhl tíženého efektu. Divák cítí melancholii, marnost a stísněnost dlouhého čekání. Tento dojem podtrhovala i hudba, která byla téměř pohřební. Film končí 44. dopisem, můžeme si tedy jen domýšlet, že po osmdesátém dopise se opět rodina sešla.