Ten zděděný psací stroj byl hodně rozviklaný, jedna součástka byla provizorně vyztužena sirkou, přesto jsem na něm napsala několik prvotin. Například literární scénář filmu „Fešák chudých holek." Scénář vznikl velice rychle, za pár týdnů, a hned jsem ho odnesla tátovu kamarádovi - režiséru Hanibalovi. Tomu se to líbilo a radostně to zanesl na Barrandov. Navrhovala jsem, abychom to dali ke schválení pod krycím jménem, ale Jirka Hanibal byl optimista a naivní člověk, tvrdil, že je to moje první věc a že tam musím být podepsaná. Samozřejmě to zamítli, právě kvůli tomu jménu Procházková. Zkrouhlý Hanibal mi to přišel oznámit domů. Seděla jsem v kuchyni na lavici, bylo mi dvacet, a tenhle člověk mi se slzami v očích říkal, že nesmím psát filmy. Na stole byla sklenička. Mrštila jsem s ní o dlaždičky. Potřebovala jsem něco rozbít. Dodnes ve vzpomínce slyším ten hlasitý třesk. V dalších dnech jsem začala psát scénář o Alexandrovi Makedonském. Ten se pochopitelně taky netočil, a nejen proto, že se jmenuju Procházková. Byl to velkoryse pojatý příběh, na který by nebyly peníze, ani kdyby produkci dělal Carlo Ponti. Tak jsem z toho udělala román. Ten vydavatelství odmítlo, přestože jsem ho napsala už pod pseudonymem. Prý jsem v něm opomněla úlohu lidu v dějinách. Tak jsem z toho udělala divadelní hru, komedii. Ta se pochopitelně nehrála, protože jsem ji nabízela zase už pod svým jménem. Díky těmhle počátečním eskapádám jsem se ale naučila aspoň žánry. A taky práci s historickými materiály. Což se mi později moc hodilo. Takže, abych se vrátila k otázce. Po tátově smrti okolí nečekalo, že bych měla a směla pokračovat v jeho „řemesle." A tohle bylo paradoxně pro mě velice podstané zjištění. Myslím, že ten akt rozbité skleničky byl mým soukromým „vázacím aktem". Že tehdy jsem
se rozhodla psát za všech okolností a navzdory okolnostem. Svobodně. Když jsem pak napsala román Růžová dáma, který vyšel v samizdatu, dostala jsem od Ludvíka Vaculíka jako dárek k narozeninám nový psací stroj. A na něm vznikly všechny ty další samizdatové knihy, poslední se jmenovala Jan Palach. Pak přišel Listopad a éra počítačů. Tátův psací stroj jsem darovala jednomu tátovu věrnému čtenáři.

Finále letos uvede besedu s názvem Sága rodu Procházků. Váš otec Jan Procházka byl spisovatelem a scénáristou, vy jste rovněž spisovatelka a scénáristka, i dcera Maria je úspěšná filmařka. Byla byste ráda, aby to pokračovalo i s další generací?

Mariina mladší sestra Cecílie už taky začíná psát, má za sebou první vydaný román a teď začíná další. Nejmladší z dětí - Jožin - dlouho tomuto rodovému zatížení odolával, ale z různých pramenů se dovídám, že na sociální síti kolují nějaké jeho texty, úvahy a snad i básně. Ale nechce mi to ukázat a sama to nevyhledávám. Možná, že mě pak najednou překvapí hotovým geniálním dílem. Co se týče té další generace, tak zatím ji zastupuje jen tříletá Izabelka. Ta je ve fázi, kdy knihy pokládá za papír určený k malování. Nejen knihy, i zdi, ubrusy... Na pohádky je ještě malá, zatím ji ale moc zajímají lidi při práci. Chodíme s ní do dílny obuvníka a ona mu tam dělá pořádek na regálech. U  švadleny zase přerovnává šuplíky s knoflíky. Když jde se svým tátou na pivo k „Suché dásni", hraje se štamgasty ruční fotbal. Na ulici i v tramvaji zdraví cizí lidi. Má v sobě zvláštní samozřejmost, která odzbrojuje. Nevím ale, jestli bych jí přála, aby zdědila touhu psát. Psaní je totiž hodně osamělá záležitost a pokud se tomu člověk chce věnovat celý život, musí se lecčeho vzdát. Nemá čas chodit takzvaně do společnosti. Občas nemá čas ani na to, aby se najedl. Někdy si připadám jako poustevník. Nicméně pak vždycky přijde fáze, kdy si to nahradím. Ale i při relaxaci nějaké oddělení v mém mozku lapá podněty. Inspirace přichází i v situacích, které jsou banální. Zdánlivě. Někdy mě zápletky napadají i ve spánku. Před několika měsíci mě takhle napadla divadelní hra. Pak jsem ji za tři noci napsala. To je ale výjimečné. Taková odměna. Myslím si, že lidský mozek je úžasný počítač, ale programy si do něj dáváme sami. Řekla bych, že psaní je posedlost, kterou člověk v  průběhu života umí usměrnit. Znám ale pár lidí, kteří se z té posedlosti vyléčili. A jsou šťastní v jiném povolání. To je důležité, vlastně nejdůležitější, dělat to, co nás naplňuje štěstím. Hodně záleží na tom, jaké měl člověk dětství. Protože dítě pozoruje rodiče a snaží se je napodobovat. Nejdřív mechanicky a později i v reakcích. Já jsem vždycky cítila, že táta píše s vášní a s energií. Vnímala jsem, jak se na to těší, jak je to pro něj nesmírně důležité. Tím nechci říct, že to pro něj byl obřad. Ne. Byla to každodenní práce. Ale on ji miloval. Pokaždé, když dopsal scénář nebo knížku, udělal si sanitární den. Uklidil pracovnu, kde byl sloní nepořádek a pak šel na pivo s kamarády. Nebo s  maminkou na večeři. Nebo s celou rodinou do kina. Rozhodně nebyl bohém. O  mně se prý říká, že bohém jsem. Ovšem to tvrdí lidé, kteří hodnotí jen vnější znaky. Například, že dopoledne neberu telefon, protože spím. Neví, že jsem od osmi večer do čtyř ráno psala. Izabelka to taky ještě neví. V osm večer mi dá pusu a jde do postýlky. Když mě v jedenáct dopoledne budí a jde se mnou snídat, je to její třetí snídaně. V bytě nás žije pět a pokaždé je někdo Izabele k dispozici, takže má dojem, že svět byl stvořen pro ni. Což je pravda. Dát dětem pocit bezpečí a štěstí je ta největší věc, kterou pro ně můžeme dělat. Protože to je základ.

Vaše dcera získala před dvěma lety na Finále Zlatého ledňáčka za film Kdopak by se vlka bál. Její debut Žralok v hlavě také není dílem, které by se v současné kinematografii rodilo každý den. Jak na vás působí filmy vaší dcery?

Tohle je vlastně navazující otázka. I Mariiny filmy vypráví o dětské důvěře. I  film „Žralok v hlavě", kde hlavním hrdinou je padesátiletý muž, zaznamenává svět jeho „dětsky" rozšířenýma očima. Čekala jsem, že ten snímek bude mít větší návštěvnost. Snad je to chyba distribuce, nevím. Ale ten film tu je, existuje. A zůstane výpovědí o čisté duši. Moc se mi líbí i další Mariin celovečerní film „Kdopak by se vlka bál". A znovu jsem naštvaná na distribuci, která ho zařadila jako dětský film. To, že hlavními hrdiny jsou děti a že je to snímané dětským pohledem (dokonce i  z dětské výšky), neznamená, že je to výhradně pro dětské publikum. Ten příběh má několik pater. Něco obdobného postihlo i někdejší tátův film „Ať žije republika!" taky ho zařadili jako dětské představení. V Mar del Plata vyhrál na festivalu hlavní cenu a u nás na něj chodily základní školy. To je skoro podobný přístup, jako kdyby na snímek „Rosemary má děťátko", posílali těhotné, aby si okoukly porod.

Hostem festivalu Finále jste byla i minulý rok. Plánujete ve svém letošním programu stihnout i nějaké projekce?

Když jsem festival navštívila loni, uváděla jsem tátův starý film „UCHO". Škoda, že se nebude promítat i letos, bylo by to velmi aktuální téma, že. Ale moc se těším na jiný, ještě starší tátův film, který se jmenuje „Na laně." Vím, že je to ještě černobílý snímek a že kameru vedl Standa Milota. Totiž vedl... Spíš s ní sprintoval. Většinu sekvencí točil z  ruky a jsou to úžasně rytmické záběry. I když nejsem odborník, domnívám se, že tenhle film už předjímá, ne-li odstartovává, českou novou vlnu. Dialogy, pokud si pamatuju, jsou plné humoru a hlavní představitel je okouzlující. Vyznění scénáře mi trošku evokuje Šukšina. Moc se na ten film těším! Do Plzně se ale těším při každé příležitosti. To město má zvláštní atmosféru a je pro mě plné vzpomínek. Kdysi jsem tu zažila lásku. Taky tu znám pár příjemných hospůdek, snad i na to bude čas. Doufám.