Underground jako krásné ghetto
František „Čuňas" Stárek (*1952 v Plzni) byl šéfredaktorem časopisu Vokno, v 70. a 80. letech byl několikrát vězněn, m.j. v důsledku procesu Plastic People. V roce 2003 obdržel od prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy II. stupně. V současnosti pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Co dělali lidi na počátku 80. let, když undergroundové společenství bylo perzekucí prakticky zničeno, když už se nedalo společně bavit ani scházet se?
Já byl tenkrát většinou v base. V tomhle období jsem byl zavřenej dva a půl roku, čili jsem ho neprožil. Naopak - pro mě to bylo pozitivní, protože tady byli lidi tím terorem skutečně deprimovaní. Mlátili je, Zině Freudový seděli na hlavě, pálili Třešňáka.... Mně se nic nedělo, já seděl v klidu na Bytízu a Kafůněk z Hradce tam hrál Karáska a Čárlího na kytaru, kterou jsme si vyrobili z palet, struny byly umotaný z drátů vysokého napětí. Já jsem si nepřipadal nějak perzekuovaný tím, že jsem byl v kriminále, uměl jsem si ten kriminál udělat. Pocházím z Teplic a měl jsem bezvadnou školu, na rozdíl od jiných lidí. V Teplicích bylo běžné, že se lidi rvali v hospodě s kudlama, to jsem uměl, takže jsem do kriminálu přišel, řekl bych, připravený na život.
Myslíš, že je srovnatelný tehdejší a dnešní underground?
Vůbec ne, teď chybí ten tlak. A underground má najednou problém, že zůstává nepovšimnut. Ječí, aby na sebe upozornil. Tehdy ten tlak přinášel to „MY", které underground vždycky potřeboval, dělal z něj skutečné společenství, které bylo ochotné dělat víc pro druhého, než pro sebe.
Čili underground na západě fungoval přibližně stejně jako teď tady?
Naprosto stejně. Naopak tady to bylo to výjimečné, krásné ghetto, které nám na západě možná záviděli. Ginsberg to dokázal pochopit, říkal: „Vy jste byli lepší underground než my, váš underground byl lepší společenství než naše." Možná to částečně zažili v dobách mccarthismu, kdy byl odsouzený Ferlinghetti.
Vzpomínáš na něco z tý doby rád?
Na celou tu dobu. Vzpomínám rád na svobodu, svoboda je pro mě podstatný a zásadní životní pocit, který potřebuji. Já jsem byl svobodný i v kriminále. Pro mě je svoboda spíš duchovní stav. Když jsme seděli na šatně a zpívali, tak mi nebylo zle.
Myslíš že lidi, kteří za bolševika žili jinak, jsou roky prožitými v komunách poznamenaný napořád?
Nepochybně. Dnešní setkání jsou především nostalgií za tím, co tehdy perzekuovaným lidem v podstatě chybí. Spojení! Kocourovy (Karel Havelka byl spolu s Čuňasem odsouzen v případu Plastic People - pozn. red. ) padesátiny byly v podstatě kopií Bojanovic (v roce 1976 se zde konal 2. festival druhé kultury jako opožděná oslava svatby Ivana Martina Jirouse - pozn. red.). Všem se tam líbilo, protože to bylo jako v 70. letech. I když převládající barva vlasů byla bílá a holky, které byly tenkrát krásné, měly už povadlá prsa. Komuna každopádně přináší obrovskou výchovu k zodpovědnosti za druhé. Komuna vyžaduje dát jiným víc než sobě, vyžaduje sebekázeň a rozhodně je významnější, nežli život v rodině. Keep together.
Vladimír „Lábus" Drápal
