Nejde být současně kapitalista a básník...
Rozhovor s Ivanem Martinem Jirousem alias Magorem, který je jedním z hostů doprovodného programu festivalu. Kromě toho, že se objevuje v několika snímcích sekce Fenomén doby: český underground, uvedl na Finále také své autorské čtení. V letošním roce je to 24 let, co vyšly poprvé (samozřejmě v samizdatu) dnes již kultovní Magorovy labutí písně. Jejich vzniku předcházel těžký osud: v letech 1981-85 byl jejich autor už poněkolikáté odsouzen za výtržnictví, tentokrát do nejtěžšího československého vězení ve Valdicích.
Proč jsi ve Valdicích vlastně začal psát?
Když jsem přišel do Valdic, tak už jsem za sebou měl nějaký to psaní. Já jsem se nikdy nepovažoval za básníka, ale poezii mám nesmírně rád, přečetl jsem básníků tuny, takže jsem odkoukal ty finty, jak se to dělá, ale tak nějak podvědomě. Dodneška neumím napsat třeba sonet nebo rondo, ale takový zprachantělý tvary těchle básnickejch forem se u mě občas objevují. A když jsem byl v těch Valdicích, tak jsem byl jednak zatvrzelej, protože jsem nechtěl, aby ten čas, kterej mi uložili (s vazbou to bylo tři a půl roku), byl hluchej a nevyužitej. Takže jsem se tam např. učil latinsky několik hodin denně. V předchozích kriminálech jsem se učil zase anglicky a francouzsky. V civilu jsem nevěnoval ani tisícinu týhle píle něčemu podobnýmu. A další věcí je, že jsem psal básně proto, abych sám sobě i jim dokázal, že ten čas tam ztrávenej není prostě zmarněnej život, že může být něčím naplněnej. Takže především to byl nějakej vzdor. A krom toho mě taky vždycky bavilo a těšilo dělat něco, co je absolutně zakázanýho, a tam prostě psát básně nebylo možný. Tam nebylo možný ani nějaký básně třeba mít.
Jak tedy probíhalo psaní Labutích písní prakticky?
Když jsem tam začal psát básničky, nejdřív jsem je měl schovaný v dutý noze železný postele. Odstranil jsem u ní gumovej uzávěr a tam jsem to měl stočený v ruličce. Básní přibejvalo, když jsem jich měl asi 30, říkal jsem si: „Dobrý už mě můžou pustit." Já jsem totiž byl vždycky historickej optimista - že se ten režim zhroutí, o tom jsem nepochyboval ani chviličku. Když mi estábácký vyšetřovatelé předložili, že jsem zvlášť nebezpečnej recidivista a bylo jasný, že sazba bude minimálně 3 roky, tak já jim říkal, že je mi úplně jedno, kolik mi dají, že to stejně neodsedím. Opravdu jsem se domníval, že se to zhroutí začátkem 80. let. Což byla výhoda, protože kdybych měl představu, že budu sedět 3 a půl roku, tak bych určitě nebyl nadšenej, možná bych se z toho i posral. Ale když už uplynul rok a půl, dva a nebyl jsem propuštěnej a režim se taky nezhroutil, tak už mi to zase tolik nevadilo. Do výstupu přece zbejval zase už jen rok, rok a půl. Když se to takhle pěkně rozdělí, dá se to přežít. Pak přišel do Valdic Jirka Gruntorád, dnešní šéf Libri prohibiti, kterýmu jsem mohl věřit absolutně. Věděl jsem, že je nakladatel, protože než ho zavřeli vydával knihy v Edici Popelnice. Básně jsem čísloval a předával mu je, aby to bylo aspoň ještě jednou zachovaný.
Jak to dostal Gruntorád ven?
Tenhleten kaskadér měl ve Valdicích soud, tam přišel z Minkovic, kde ho zmlátili bachaři. On na ně podal trestní oznámení, takže oni to otočili, že napadl on je a za to měl dostat ještě nějakej přídavek. Nakonec ho kupodivu osvobodili. A při tom soudu přišla jako substitutka jeho ženy Dana Němcová. On jí dal pusu a přitom jí vypliv do huby prvních 12 básniček zabalenejch v nějakým igelitu. Ona to pak vynesla ven.
Proč jsi přestal ve Valdicích potom psát?
Napsal jsem tam 183 básniček a usoudil, že ta sbírka je dost dlouhá, kdo by taky četl něco delšího? Krom toho, když jsem se tam už usadil, začal jsem kšeftovat. Kupoval jsem třeba čaj za 1,70 Kčs a prodával ho dál za 3 koruny. Když jsem se stal tímhletím kšeftmanem, už jsem nenapsal jedinou básničku. Zjistil jsem totiž, že nejde být současně kapitalista a básník.
Vladimír „Lábus" Drápal
