Hlavní navigace


Obsah

Jediná tajná projekce Ucha: „Bylo to jako pohřeb."

  

 

Rozhovor s Lenkou Procházkovou, spisovatelkou a scénáristkou, jejíž otec Jan Procházka napsal scénář k nejslavnějšímu „trezorovému" filmu Ucho. Lenka Procházková mimo jiné přepracovala Ucho také do divadelní podoby...  

 

Dnes jste se zúčastnila diskuse, která proběhla u příležitosti festivalového uvedení jednoho z nejzásadnějších „trezorových" filmů Ucho. Natočil jej před 40 lety Karel Kachyňa podle scénáře vašeho otce Jana Procházky. Premiéru však mělo Ucho až v roce 1990. Co podle vás bylo hlavním důvodem, že snímek neměl spatřit světlo světa?

Scénář k filmu Ucho napsal táta v roce 1969, tedy v době začínající normalizace, kdy náš byt byl odposloucháván, telefonní hovory nahrávány a táta byl sledován na každém kroku. Takže ten pocit všudypřítomného dohledu byl autentický. Příběh Ucha nicméně evokuje atmosféru padesátých let, období politických procesů, na které v Československu dohlíželi sovětští poradci. Takže je jasné, že po invazi nemohl být film s touto tématickou do kin uveden. Ani premiéra se tehdy nekonala, nicméně té jediné projekce, která se tajně uskutečnila na Barrandově pro členy štábu a pár filmařů, jsem se účastnila. Po skončení, když se v sále rozsvítilo, jsem skoro nemohla dýchat, tak silný to byl zážitek. Diváci odcházeli mlčky, bylo to jako pohřeb...

Vy sama jste Ucho přepracovala do divadelního scénáře. Hra se od ledna uvádí v brněnském Hadivadle, v pražském divadle Rity Jasinské a od března i v Moravském divadle v Olomouci. Snažila jste se v textu zachovat jeho původní zdrcující psychologické napětí?

Z filmové předlohy jsem vypustila všechny reminiscence. Tím vznikla antická jednota času, místa a děje. Drama probíhá během jedné noci ve vilce, kde nefunguje proud, a odehrává se mezi vyděšeným funkcionářem Ludvíkem, který se bojí zatčení, a jeho ženou Annou, která zpočátku nechápe vyhrocenost situace a přiopile se snaží o jediné, oslavit desáté výročí sňatku s mužem, který na ni kdysi „zbyl", kterým dokonce pohrdá, ale kterého má pořád ráda. Sympatie diváků jsou od počátku na straně Anny, ale jak strach houstne, vzbuzuje i Ludvík soucit. Ohrožený člověk nemusí být charakterní, může být i grázl, a přesto nás jeho strach drtí. Všemocnost neviditelného naslouchajícího nepřítele jakoby Ludvíka polidšťovala... Když se ale nepřítel zhmotní v nočního návštěvníka (estébáka) a Ludvík se až nesnesitelně ponižuje, má ho už divák plné zuby. Ale i to se ještě změní... Většinu původních dialogů jsem zachovala, pár jich dopsala. Ani po čtyřiceti letech nebylo nutné jazyk modernizovat.

O odposlouchávání ve vrcholné politice se leccos dozvídáme i v dnešní „demokratické společnosti". Jak je vidět, téma na aktuálnosti neztrácí...

„Copak si nemůžeš psát, co chceš?" ptá se Anna, když Ludvík marně hledá vlastní přitěžující dokumenty. A on jí odpovídá: „Můžeš všechno. Dokud proti tobě něco nepotřebují..." V časech disentu věděly i moje děti, že máme odposlouchávaný byt a telefon, že o důležitých věcech se doma nesmí mluvit. Byla to dobrá škola, protože v 90. letech, kdy jsem se jako občanská aktivistka a novinářka velmi angažovala v soudním sporu o vlastnictví katedrály, tak jsme ten odposlech měli znovu.
Dnes už není žádným tajemstvím, že cokoliv vyslovíš do mobilu, nebo pošleš v e-mailu, už není tajemství. Bránit se této zneužitelnosti techniky ještě lepší technikou můžou jen velice bohatí lidé. My chudí zachováváme svá tajemství jednoduše tak, že o nich v dosahu Ucha nemluvíme.

Sama jste se pohybovala v disentu, podepsala Chartu 77, vydávala v exilových nakladatelstvích, i váš poslední román Slunce v úplňku se vztahuje k osobě Jana Palacha... Proč je důležité se k podobným událostem vracet?

Hrdinská témata jsou pořád aktuální a o to víc, když to není fikce. Dnes si ale lidé představují hrdiny jako herce v akčních filmech. Ve Slunci v úplňku jsem chtěla připomenout, že tady byl před 40 lety mladý kluk, který cítil odpovědnost za dobu, ve které žije, a že byl schopen vymyslet a vykonat ojedinělý čin politického protestu. Když jsem před rokem četla úryvky z toho románu v Moskvě a pak následovala diskuze, vstal v zadní řadě starší muž a řekl: „Já jsem jeden z těch vojáků, kteří v noci 21. srpna přistáli na letišti v Ruzyni a pak jsme jeli v tancích do centra Prahy. Bylo mi 20 let, tak jako Palachovi. Dnes se vám chci omluvit." Takový zážitek je pro autora samozřejmě velkým zadostiučiněním. Ovšem román o Palachovi jsem psala hlavně pro české čtenáře. Nemáme v naší historii přebytek hrdinů. Ale máme je. A měli bychom je znát. Ne heslovitě nebo jako bronzové sochy, ale z jejich příběhů. Žánr románu tohle umožňuje.

Stýkala jste se s řadou osobností, které komunistický režim perzekuoval. Jak moc byl za komunismu zasažen český film, když v 60. a 70. letech přesto vznikla bezesporu zásadní díla české kinematografie? (I festival Finále uvádí průběžně profilovou sekci nazvanou Nejbouřlivější desetiletí české kinematografie - letos je na řadě rok 1970.)

V současné době vyučuji scénáristiku na Literární akademii a často promítám studentům české filmy z 60. let. Například snímek Kočár do Vídně, ke kterému psal scénář můj táta, vzbudil u studentů nadšení. Přitom je to černobílý film s velmi úspornými dialogy, z nichž polovina je v němčině a musí se číst v titulcích a celý příběh se odehrává v nekonečném lese. Přesto nikomu nepřipadal zastaralý. V době, kdy film byl uveden, vzbudil ale i velké pobouření, protože bortil vžité schéma, že partyzáni jsou hrdinové a že nepřítel je vždy zloduch. Byl to jeden z těch avantgardních filmů, kde si autoři dovolili vzbudit soucit s poraženým. Podobně silných filmů byla v 60. letech u nás natočena řada.Tehdy měla československá kinematografie punc zlata a patřila k nejlepším na světě. I původně zakázané filmy (třeba Jana Němce) se postupně dostávaly do distribuce. Straničtí ideologové, kteří dohlíželi nad uměním, to se skřípěním zubů nakonec tolerovali, protože úspěchy těchto filmů na prestižních světových festivalech jim braly vítr z plachet. Tyto filmy byly placeny státem. Ale investice se mnohonásobně vracely ve valutách. České umění se v šedesátých letech dostalo na vrchol křivky a vlastně podnítilo rychlost obrodného procesu. A pak přijely tanky a oficiální umění se znovu stalo „služkou" režimu. Tvůrci někdejší české „nové vlny" vzpomínají na 60. léta jako na nejkrásnější dobu svého života, zlatý věk umění. A my, když jejich filmy sledujeme, si připadáme jako užaslí archeologové...

  

 

 

 

 


Vyhledávání

DÁMY, NEMÁTE CO NA SEBE?:)

STREET MARKET