Underground snad není uzavřenou kapitolou
Český underground je na letošním Finále detailně zpracovaným tématem - nejde jen o filmy, ale i o diskuse, čtení nebo koncerty. Dalším z hostů Finále je Martin Machovec - editor, redaktor, literární kritik a překladatel, který se soustavně věnuje zpřístupňování samizdatových undergroundových textů, zejména Egona Bondyho.
Čím je pro tebe vymezen okruh undergroundových autorů?
Mám dojem, že slovo "podzemí" je trošku nafukovací. Nepochybně lze ten pojem pracovně používat pro okruh hudebníků, umělců, literátů a třeba jenom nadšenců kolem Plastic People, který vznikl začátkem 70. let. To by bylo asi vymezení nejužší. Ovšem tím bychom vyloučili celou řadu tzv. "osamělých běžců".
Proto docházím k vymezení širšímu: podzemní aktivity jsou ty, které vznikají v určitých politicko-sociálních podmínkách, kdy ať jsou tlaky politické anebo komerční, tak existují a jsou do určité míry nesnesitelné. Jirous kdesi řekl - a podle mě se v tom mýlil - že pro něj underground znamenal žít si po svém, tak, jak my chceme, a víc že od nikoho nepotřebujeme. Pro něj - protože dnes se toto může dít legálně - tím underground končí. Ale tady směšujeme ilegalitu s undergroundem a leckdo může říci, že tak to prostě není. Že věci jsou dneska legální ještě neznamená, že člověk taky nemusí pociťovat obrovské odcizení, že se nemusí necítit zmanipulován jinými tlaky.
Jak ses dostal k ediční práci?
Kuriózními cestami, zejména však tím, že se můj otec přátelil se Zbyňkem Fišerem - tedy Egonem Bondym. Už v 60. letech pomohl na svět jeho knize Útěcha z ontologie. Zbyněk Fišer k nám chodil na návštěvu, když jsem byl malý kluk. Naslouchal jsem jejich rozhovorům a ten člověk mě zajímal. Bylo mi třináct nebo čtrnáct, když jsem k němu začal chodit, a on mi dal tenkrát jednu ze svých sbírek. Jmenovala se Ožralá Praha. Byl jsem nadšen a objevil Egona Bondyho jako básníka, četl ho svým přátelům a vrstevníkům. Pak mě v roce 1970 moje matka uvedla do divadla Orfeus, ve kterém Radim Vašinka četl Bondyho poezii - poprvé oficiálně, bylo to i na plakátcích: Čtení poezie Egona Bondyho. Samozřejmě ne všechno, muselo se to přece jen trochu cenzurovat a vybírat jen to, co šlo na veřejnosti číst. Od té doby jsem měl ke Zbyňkovi důvěrný vztah. On vždycky všem rozdával: co měl, to dal, nic si nenechával, co mu kdo překlepal z jeho básní, dal zase dál. Potom mi půjčoval literaturu, seznamoval mě s výtvarným uměním a trochu mi v téhle roli během dospívání nahrazoval i rodiče. Začal mi dávat své básně, to se psal rok 1971, a v roce 1973 mi dal poprvé pozvánku na vystoupení Plastic People, abych si je šel poslechnout.
Tak ses s Plastiky seznámil...
Osobně jsem se nimi seznámil až v roce 1974, tuším v říjnu, když jsem byl pozván do Klukovic na čtení Invalidních sourozenců (román E. Bondyho - pozn. red.). Četlo se dva večery za sebou. Dostal jsem kartičku na jméno, že Egon Bondy tohoto člověka zve na své čtení. Tam došlo ke kurióznímu setkání, když jsme čekali na autobus a nevěděli přesně, kam máme jet, ale nastupovaly takové typy lidí, o kterých jsme předpokládali, že tam taky pojedou. Já jsem se jednoho z nich optal: "Hele, vy jedete asi do Klukovic, že jo?" On se na mě podíval a neřekl vůbec, ale vůbec nic. To mě trochu zarazilo, ale myslel jsem si, že vystoupíme tam, kde oni, to bude jistě to místo. Šli jsme s tím hloučkem asi dvaceti lidí, načež uprostřed polí se ten hlouček zastavil a čekal, až k nim dojdeme. Pak nás všichni obklopili tím stylem, že nám bylo jasné, že dostaneme na držku. „Tak hoši, kam jdete?" Vytáhl jsem pozvánku a říkám, že nás pozval doktor Fišer na čtení své knihy. Načež byl velkej smích, velké haló a všichni říkali: „Teda Magore, ty máš úplnej stihomam, v každym vidíš fízla..." A Magor k nám přišel, podal ruku a říkal: „Nesmíte se, kluci, zlobit. Tady na nás nasazujou fízly s dlouhejma vlasama, nezlobte se."
Kdybych se měl vrátit k tvému pořádání Bondyho archivu, vždyť vy jste byli taky docela provařená rodina...
Rodiče se rozvedli v roce 1970, otec žil sám, matka zemřela v roce 1978 a žili jsme s ní zvlášť, čili dosti stranou. Já na otcovu žádost Chartu 77 nepodepsal, takže jsem se dostal i na vysokou školu, což je doposud obestřeno tajemstvím. Osobně se domnívám, že jsem asi měl být ukázkový případ toho, že i synové a dcery jejich odpůrců mohou studovat. Když už jsem se tam dostal, otec si přál, abych se neangažoval, že stačí, potáhne-li ty trable za rodinu sám. Já byl ostatně na výslechu jenom jednou, a to ještě jen kvůli své sestřenici, která Chartu 77 podepsala. Protože měla trvalý pobyt nahlášený u mě, šli vlastně místo k ní ke mně. To už jsem měl několik loďáků knih, rukopisů, původní "půlnoční" vydání, unikáty, věci psané Boudníkem, archiválie, nikoli věci politické, ale literární, sborníky atd. To bylo v kufrech ve sklepě. Policie prolezla celý byt, zabavila sborník pro mého otce k šedesátinám, psací stroj, nicméně když prolezli knihovnu a všechny kouty, chystali se právě do toho sklepa. A moje sousedka - paní Střeštíková, taková hodná žena - povídá: „Ale prosim vás, co byste tam dělali? Tam jsou jen kola a bordel, to je kolárna." Dodnes paní Střeštíková zřejmě netuší, co zachránila.
Vladimír „Lábus" Drápal
