Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde!

Těsně před promítáním se moderátor Jan Burian telefonicky spojil s tvůrcem filmu, který se ze zdravotních důvodů nemohl festivalu zúčastnit. Na jeho zdraví si celý sál připil štamprlí slivovice a film mohl začít. Průvodcem dokumentu je sám kníže Karel Schwarzenberg, který vypráví o historii své rodiny. Ve filmu vystupují i jeho spolupracovníci, staří známí, bývalí sousedi. Místy nudnější místa jsou prokládaná vtipnými pasážemi (zejména typická mluva a osobitý humor) Jeden ze spolupracovníků vtipně poznamenává, že kníže mumlá v každém jazyce možná proto, aby si zajistil pozornost posluchačů. Snímek oživují záběry krajiny, kde rod Schwarzenberci žil. Kníže před kamerou zasadil strom, procházel se po poli a přitom telefonoval s někým o politických záležitostech, krájel salám, vyprávěl historku o zkyslém pivu, ...
Snímek byl spíše povrchovou sondou do života knížete než dokumentem o jejich rodu, životě, faktech.... Oproti ostatním vážným dokumentům, to byla ale příjemná změna . Celý sál se velmi bavil.

Osmdesát dopisů

Celovečerní autobiografický film chtěl vyprávět jeden den života samotného režiséra. Jeden den asi z necelého roku a půl, kdy se on a jeho matka snaží získat povolení odejít za otcem do VB, kam emigroval. Popis obsahu filmu mě zaujal, ale realita byla bohužel jiná. Velmi nerada kritizuji něco, o čem vím, že bych nikdy neudělal lépe. Nějaké postřehy ale přece jen zmíním. Ve filmu bylo nekonečně mnoho záběrů na schody, krajinu, chůzi a běh, usínajícího vrátného, fotky, dveře, ... Až moc často kamera zabírala chlapce, který přemýšlel asi o otci a o tom, jak se mu stýská. Pro chlapce ta doba musela být velmi těžká, ale divák neměl v té chvíli o čem přemýšlet. Věčně byla kamera namířena na staršího muže, co loupe velikonoční vajíčko a pak ho konzumuje... vzpomínám si ještě na předlouhou scénu, kdy malý Vašek vešel do pokoje a uviděl hrací kostky. Začal skládal obrázek ... díkybohu, že tam nebyli puzzle s osmnácti set dílky. Ubíjející byly také minuty, kdy jeden z úředníků prohlížel tlustý spis - prohlížel stránky po stránce až nakonec... a ještě zpátky. Proč?
Co se zvuku týče, autor se zabýval detaily. Hudba úplně chyběla. Naopak byl slyšet jen zvuk píšící propisky a klapot podpatků.
Pro Václava Kadrnku to muselo být nepříjemné období života. Do filmu se tak snaží promítnou všechny vzpomínky, zážitky, každý detail. Vadou na kráse je to, že diváka to nudí. Kdyby všechny ty myšlenky byly vcucnuté do poloviční délky, přidalo se více faktů, méně nic neříkajících záběrů, byl by z toho kvalitní dokument, který člověka poučí o tehdejší neuvěřitelné byrokracii - byť chvilku před rokem 1989.