Rozhovory s osobnostmi 2018

Eva Veruňková Košařová

Eva Veruňková Košařová

Sérii letošních rozhovorů zahajujeme osobou nejpovolanější, a sice samotnou ředitelkou festivalu. Eva Veruňková Košařová převzala Finále Plzeň před čtyřmi lety společně se svým manželem. Co se za tu dobu změnilo a kam se chtějí posunout?

 

Finále: Jak vypadá pracovní náplň ředitelky festivalu, když se filmová přehlídka zrovna nekoná?

Eva Veruňková Košařová: Za poslední rok se situace trochu změnila s příchodem našeho teď už osmiměsíčního syna, což znamená ještě více plánování než obvykle. Nový ročník festivalu začínáme připravovat hned, jak skončí ten starý. Nejdřív si vyhodnotíme, jak všechno dopadlo a některé věci nás napadají už v průběhu. Po skončení festivalu společně s programovým oddělením a výkonným ředitelem probíráme výsledky a zároveň plánujeme, co můžeme zlepšit. Následuje hlavně shánění peněz, jednání s partnery, psaní grantových žádostí a řízení celého festivalového kolotoče.

 

Finále: Můžete srovnat, jak se Finále Plzeň proměnilo pod vaším vedením?

Eva Veruňková Košařová: Letos je to třetí rok, který organizujeme. Jsme hrozně rádi, že se nám během dvou předcházejících ročníků pokaždé podařilo zvýšit návštěvnost. Změna je vidět i u komerčních partnerů, kdy nám lidé více důvěřují než u prvního ročníku, který byl spíš zkušební. Pro nás je samozřejmě důležité, že si veřejnost všímá, jak se festival proměňuje, a partneři nás chválí. Stejně tak si ceníme odezvy, kterou dostáváme ze státní správy nebo od filmových profesionálů, protože víme, že je naše práce vidět. Těch věcí je spousta, k řadě z nich přistupujeme jinak už od prvního ročníku, ale nic se nedá přestavět za jeden rok. To, že na festivalu došlo ke změnám, si většina uvědomí až postupně.

 

Finále: Máte plány, kam festival dál směřovat?

Eva Veruňková Košařová: Určitě bychom pár konkrétních měli, ale vždy jsou odvislé od toho, kolik prostředků se nám na festival podaří získat. Samozřejmě, pokud by se nám podařilo sehnat dostatek peněz, tak máme velký sen, aby festival mnohem víc žil v prostoru města. S tím souvisí i to, že bychom si mohli dovolit rozsáhlejší promo a zaujali tak více lidí, třeba i v Praze. Ale plán, aby s festivalem ožila celá Plzeň, se nám bohužel z finančních důvodů stále nepodařilo úplně realizovat.

 

Finále: Snímky, které soutěží o Zlatého ledňáčka, posuzuje mezinárodní porota. V čem podle vás spočívá přínos pohledu ze zahraničí na českou produkci?

Eva Veruňková Košařová: Samozřejmě je třeba brát v potaz, že nejsme jediné filmové ocenění v ČR, a kdyby snímky měli vybírat zase Češi, bylo by asi zbytečné soutěž pořádat. Právě proto je porota od doby, co jsme festival převzali, složena výhradně ze zahraničních profesionálů bez jediného českého či slovenského zástupce. Tím pádem nejsou porotci nijak zatíženi místními vztahy nebo zákulisními informacemi, což podle mě přináší úplně odlišný pohled. V minulosti se to na festivalu několikrát potvrdilo. Vyhrály i filmy, které předtím žádnou cenu nezískaly nebo proběhly kiny bez většího zájmu diváku a díky Finále se na ně podařilo znovu upozornit. I proto si myslím, že je pohled zahraničních filmových odborníků tak důležitý.

 

Finále: Na programu se od loňska objevují seriály a filmy nejen televizní, ale také z webových platforem. Online produkce si přitom cestu na soutěžní festivaly stále ještě hledá, takže co vás přimělo zařadit internetovou tvorbu do soutěžní sekce?

Eva Veruňková Košařová: Je to kvůli tomu, že nemalá část publika zcela přestává sledovat klasickou televizi. Zdá se mi to až jako trend říkat „já doma televizi nemám a vůbec nevím, co se v ní děje". Já ji tedy mám a sleduju to, protože mi přijde podstatné udržovat si přehled. Ale přeci jen se spousta pozornosti, zejména u mladé generace, přesouvá spíše na internet. Navíc internetová tvorba byla poslední roky velmi kvalitní a někdy mnohdy předčila tu televizní. Takže nám přišlo jako velká škoda ji opomenout a neupozornit na ni. Myslím si, že si to zaslouží a je zcela legitimní a srovnatelná s televizní produkcí.

 

Finále: Co byste chtěla letošním návštěvníkům festivalu doporučit?

Eva Veruňková Košařová: Doufáme, že se nám podaří „rozžít“ sady před Měšťanskou besedou a budeme tam promítat dva archivní filmy formou silent kina - což je letos úplná novinka a zatím se ani nikde jinde moc neobjevuje. Myslím, že to bude hezká příležitost, jak si užít filmovou klasiku s živým doprovodem DJs.

Ondřej Havelka

Ondřej Havelka

Známý swingový hudebník a divadelní režisér přijel na Grande Finále uvést svůj režijní debut Hastrman, který byl zároveň zahajovacím filmem festivalu. Jak náročné bylo zpracování oceněné předlohy Miloše Urbana a jaká jsou specifika režie různých forem.

 

Finále: Hastrman je váš debut, ale režie vám není úplně cizí - režíroval jste například vlastní videoklipy, kratší dokumenty nebo opery. V čem bylo natáčení celovečerního filmu odlišné od vašich předcházejících projektů?

Ondřej Havelka: Dělal jsem už vícero režijních žánrů, v nichž jsem vyprávěl příběhy. Někdy na velmi malé ploše tří minut, to jest klipy, a pak divadelní představení - buď operní nebo činohru. V případě opery je to vždycky trochu převyprávění látky, která už je poněkud vyčuchlá nebo vznikla před mnoha lety a je příliš poplatná době svého vzniku. Takže bych řekl, že v tomto smyslu zas tak nezkušený nejsem. Ale samozřejmě, celovečerní film má jinou úroveň náročnosti a bylo to ode mě troufalé, ale nějak jsem to ustál. Náročné to bylo jednak z hlediska mnohem složitějších příprav, i realizace je dlouhotrvající a velmi namáhavá. A další, vlastně nejpodstatnější věcí je vystavět filmové vyprávění tak, aby drželo pohromadě, aby tam nezůstala hluchá místa a aby byl zachován správný rytmus. Což jsou věci, které jsem si mohl vyzkoušet poprvé.

 

Finále: Film je adaptací jen první, historické části románu. Podle čeho jste se rozhodoval, co z knihy přenesete do filmu?

Ondřej Havelka: Já bych nepoužil slovo adaptace a asi jsme málo zdůrazňovali, že jde o snímek na motivy knihy. S Milošem Urbanem jsme se i domluvili, že mu nebude vadit, když se nebudeme snažit obsáhnout veškerou látku v románu, který je velmi rozsáhlý. Takže jsme se rozhodli, že si vybereme motiv nebo příběhovou linii, která nás bude bavit - tedy mě a scenáristu Petra Hudského. Proto také říkám, že film je natočen na motivy románu. Sám Urban pro změnu tvrdí, že nečekal, že to bude tak věrné. Ale srovnávat film s knížkou příliš nelze, protože jak Miloš Urban zdůrazňuje, potěšilo ho, že jsem do filmu vnesl humor, který on v knížce nemá. Což se diametrálně liší od předlohy, která je velmi temná a hororová. Já jsem do vyprávění vnesl ironii, protože ironie zase v divácích probouzí sebeironii a to je ta nejočistnější záležitost.

 

Finále: Pod slovem hastrman si mnozí představují spíš poťouchlou postavu z pohádek nebo Erbenova vodníka. Kam byste zařadil Havelkova hastrmana?

Ondřej Havelka: Já bych ho s nimi nesrovnával. My jsme nechtěli ani Erbenovského hastrmana, ani Ladovského hastrmana, ani humoristické odnože těchto dvou nejtypičtějších podob z české tradice. Chtěli jsme postavu barona Johanna Salmona de Caus prezentovat spíš jako zvláštní zvířecí druh. Čili on má výjimečné, nestandardní vlastnosti - jakýsi šestý smysl, kterým dokonale identifikuje vodu a její pohyb. Ale postrádá zázračné schopnosti a je prezentován celkem střízlivě. Šlo nám o to, aby se příliš nevzdálil člověku a my se tak mohli věnovat našemu hlavnímu tématu, což je člověk ve zvířeti a zvíře v člověku.

 

Finále: Jste známý především jako hudebník - podílel jste nějak na hudbě ve svém filmu?

Ondřej Havelka: Scénickou hudbu napsal Petr Wajsar. Já se postaral o dramaturgii lidových písní a sestavil jsem kapelu, která hraje ve filmu. Což je věc, ke které nemá Petr tak bytostný vztah jako já. Ale hudba, kterou Petr Wajsar k Hastrmanovi složil, motivicky vychází z nápěvů, jež ve filmu zazní.

 

Finále: Představitelé tří hlavní postav (hastrmana, Katynky a faráře) patří mezi méně známé, spíše divadelní tváře. Bylo pro vás důležité obsadit nové tváře?

Ondřej Havelka: To byl záměr. Já samozřejmě nechci zpochybňovat tu takzvanou garnituru dnešních hereckých hvězd, které se velice často objevují ve filmech. Ale my jsme chtěli spíš hledat herce méně známé a objevit jejich kvality pro film. Karel Dobrý je opravdu vynikající herec, navíc myslím přímo předurčen pro tuto roli a nikdy vlastně hlavní roli nehrál. Stejně tak Simona Zmrzlá, herečka divadla Husa na provázku, která krom menších rolí v televizi nikdy nedělala nic velkého a přitom je strašně talentovaná a zajímavá herečka. A platí to i o Janovi Kolaříkovi, který také dlouho působil v divadle Husa na provázku a je podobně nevyužitý výborný herec, navíc je typově zajímavý.

 

Finále: Připravujete po téhle zkušenosti s filmem nějaký další celovečerní projekt?

Ondřej Havelka: Teď si dám na chvíli pauzu a budu se věnovat svému orchestru Melody Makers. Ale mám cíl, kterým bych chtěl uzavřít svojí swingovou cestu a chtěl bych natočit film o Jiřím Traxlerovi. Scénář máme už nějakou dobu napsaný a dokonce jsme tu látku později adaptovali pro jeviště. Příběh na motivy ze života tohoto skvělého skladatele, pianisty a aranžéra jsme již inscenovali v Národním divadle jako muzikál V rytmu swingu buší srdce mé a hráli jsme ho mimochodem i tady v Plzni. Teď se vracíme k filmové verzi a já budu pevně doufat a věřit, že se nám podaří sehnat finance na realizaci. Jednak je jeho příběh strašně zajímavý a chtěl bych, aby hlavní roli měla swingová hudba, kterou bude interpretovat moje kapela.

Peter Badač

Peter Badač

S programovým ředitelem festivalu Peterem Badačem jsme se bavili o novinkách pro letošní rok i několika jeho osobních tipech. Na co upozorňuje největší znalec letošního výběru?

 

Finále: Letos poprvé budou Zlatým ledňáčkem oceněny i krátkometrážní studentské filmy. Proč zrovna tato kategorie?

Petr Badač: Studentské filmy byly na Finále přítomny odjakživa. Tento rok jsme se je ale rozhodli ocenit, a toze dvou důvodů. Jednak díky úspěchům v zahraničí - například snímky Kdo je kdo v mykologii, Magic Moments či Atlantida, 2003 byly promítány na festivalech v Cannes, Berlíně či Torontu. Bylo by proto zajímavé studenty ocenit i na našem festivalu, stejně jako tvůrce dokumentárních či animovaných filmů. Druhým důvodem je navázání vztahů s mladou generací. Nechceme, aby si mladí mysleli, že náš festival je archaický; film v soutěži je dobrý důvod, aby přišli. Budeme rádi, když si vybudují vztah k festivalu, a když v budoucnosti natočí dlouhometrážní filmy, uvedou je i u nás. Součástí výhry je i věcná cena ve výši 100 000 korun na budoucí tvorbu.

 

Finále: O co je v posledních letech na festivalu největší zájem?

Petr Badač: Každý ročník je jiný, ale největší zájem bývá o předpremiéry, premiéry a obecně nové filmy, které divákům mohly uniknout. V republice se každoročně vyrobí přes 50 filmů a v kinech jsou leckdy jen chvíli, takže u nás je velmi dobrá příležitost k tomu, aby si lidé doplnili mezery. Poslední dva roky máme také velmi dobré ohlasy na zahraniční filmy. V sekci Festival ZOOM promítáme nejlepší filmy z několika zahraničních zemí. Je zajímavé vidět kontext středoevropské kinematografie, a jak si v něm stojíme my. Není sice ambicí rozšiřovat festival o zahraniční díla, základem je pořád tuzemská tvorba, ale chceme navazovat partnerství a ocenit i práci českých tvůrců na zahraničních filmech.

 

Finále: Proměňuje se nějak výrazně program v posledních letech?

Petr Badač: Festival je tentokrát o den kratší, takže jsme tomu museli přizpůsobit i program. Ale jsou i další změny - dříve jsme třeba promítaly všechny české filmy, natočené za uplynulý rok. Od toho jsme ale ustoupili, protože o některé prostě nebyl zájem. Byly v kinech už dávno nebo je jejich cílové publikum z naprosté většiny vidělo. Proto nyní představujeme pouze určitý výběr. Totéž platí i pro soutěžní díla - dříve musela porota vidět všechny filmy, dnes jim děláme předvýběr maximálně dvanácti filmů, hlavně z kapacitních důvodů.

 

Finále: Co byste z letošního programu osobně doporučil?

Petr Badač: Letos je program obecně velmi silný, poskládali jsme ho opravdu z mnoha oceněných kusů. Moje oblíbená záležitost je Kinoautomat, ta uspokojí diváky, kteří se chtějí hlavně bavit. Doporučil bych i silent kino, to bude zajímavý zážitek. Titul O Plzni vážně i nevážně zase potěší většinu plzeňských diváků.

Vladivojna La Chia

Vladivojna La Chia

Skladatelka, hudebnice, malířka a vůbec renesanční osobnost Vladivojna La Chia v Plzni představí výrazný snímek 8 hlav šílenství, k němuž skládala hudbu.

 

Finále: Dělala jste hudbu ke dvěma filmům, Nevinnosti a 8 hlavám šílenství, a za oba jste si vysloužila nominaci na Českého lva. Jak byste porovnala spolupráci?

Vladivojna La Chia: Nevinnost byla první filmovou hudbou, kterou jsem dělala, takže jsem to prožívala velmi intenzivně. Spolupráce na 8 hlavách šílenství už proběhla po zkušenostech s hudbou pro dokumenty a divadla, takže jsem k tomu přistupovala s větším nadhledem. Zajímavé je, že oba režiséři chtěli hudbu už ve střižně, aby je inspirovala. K oběma filmům také vyšla alba, n kterých není jen filmová hudba, ale také písně filmem inspirované. To se mi stalo také u seriálu Až po uši. U 8 hlav to však zašlo nejdál, ještě teď z toho čerpám - nahrané verze se adaptují do koncertní podoby a nedávno jsem složila další skladby na básně Anny Barkovové (hrdinky 8 hlav šílenství, pozn.). Její poezie ve mně pořád rezonuje.

 

Finále: Hrajete na spoustu nástrojů, píšete, malujete a pohybujete se kolem umění obecně. Která činnost Vás nejvíce naplňuje?

Vladivojna La Chia: Nejvíce mě baví koncertování a skládání hudby. Dá se říct, že u nich i dokážu relaxovat, pokud to není tak nahuštěné, což letos tedy bylo. Obecně mám pocit, že dělám přesně to, co jsem vždycky dělat chtěla. Začala jsem u výtvarné tvorby, ale brzy jsem začala pronikat do hudby, a tam to moji bytost stáhlo absolutně. Ještě šťastnější bych ale byla, kdybych měla více nabídek. Protože, když žádnou konkrétní práci nemám, tak si jí sama uměle vytvářím, což vede k mírné nadprodukci a zahlcování mých posluchačů.

 

Finále: Co sama nejraději posloucháte?

Vladivojna La Chia: Někdy mám přebytek energie, který musím vybít metalem. Jindy si pustím něco klidného, třeba Rachmaninova. Ráda si pustím třeba i něco od Stinga. Od hudby si ale nejraději dávám pauzu naprostým klidem.

 

Finále: Jaký máte vztah k Plzni a festivalu?

Vladivojna La Chia: V Plzni jsem už párkrát hrála, ale na vašem festivalu jsem poprvé. Obecně na festivaly moc nejezdím, maximálně jako vystupující. V obrovské kumulaci lidí se necítím úplně dobře. V roli hudebnice ale samozřejmě preferuji velké publikum.

 

Finále: Máte velmi široké spektrum práce, do něhož patří i komerční zakázky jako znělky k televizním projektům. Na jaké největší bizarnosti jste se podílela?

Vladivojna La Chia: Začínala jsem jako hudební dramaturg pořadu Nahá jsi krásná, což byl hodně zvláštní program, který mě ale stejně zase inspiroval k tomu, že jsem napsala i nazpívala stejnojmennou písničku, která by se obsahem asi více hodila pro Lucku Vondráčkovou. Dělala jsem takhle několik dalších pořadů. Byl to naprosto bizarní svět. Já se na tu práci ale těšila, bavila mě. Sice jenom chvíli, ale díky ní jsem si vydělala i na první sólovou desku. Musíte počítat s tím, že žijete v malém státě, musíte se trochu podřídit pravidlům malého trhu. Můžete buď dělat komerční hudbu, vydělávat peníze a čekat, až se dostanete k dostatečné svobodě, anebo to dělat od začátku podle sebe, a pak se nejspíš musíte uskromnit. Musíte si položit otázku, kdo jste a co chcete dělat. Podle toho si srovnáte priority. A to ještě vůbec neznamená, že se vám to podaří!

 

Finále: Jak si děláte čas sama na sebe při vší té práci?

Vladivojna La Chia: Hodně se mi to prolíná, ale posledních pár let si hledám nějakou aktivitu, při níž bych dokázala vypnout hlavu. Unavit se a usínat klidně. Člověk je pořád ve zkušebně či ve studiu, a když už nic nemám, tak si nějakou práci vymyslím. Kdysi jsme měli partu s holkama a chodily jsme hrát fotbal, nohejbal nebo basketbal, samozřejmě nechyběla ani basa piv. Hodně mi to chybí. Snad se to podaří zase domluvit.

Vít Klusák

Vít Klusák

Dokumentarista Vít Klusák patří mezi kontroverzní tvůrce, jejichž každé dílo vyvolá obrovský zájem a vyhrocené reakce. V případě Světu podle Daliborka tomu nebylo jinak, ale osobitý filmař rozhodně nemá v plánu polevit.

 

Finále: Zanedlouho to bude rok, co je Svět podle Daliborka v kinech. Zmírnily se původně vyhrocené reakce?

Vít Klusák: Jistě, prvotní haló kolem filmu pominulo. Teď ale s filmem vyrážíme na zahraniční festivaly a všímáme si mnohem přívětivější a otevřenější reakce. Zahraniční novináři jsou z filmu často nadšeni a nikdo nezpochybňuje tu metodu - tedy rekonstrukce některých okamžiků pomocí prvků hraného filmu. Na festivalech je samozřejmě specifičtější publikum, ale jako kdyby v zahraničí byli daleko otevřenější překvapivým formám pojetí. Tady se pořád spojuje dokument s ušmudlanou, klepající se kamerou, která pronásleduje postavy a vyzobává momenty jejich životů. My jsme měli ambici udělat film jinak - aby každý záběr říkal něco nad rámec informativní složky. Doufal jsem, že to kritika ocení, a zaskočilo mě, že daleko více vavřínů sbírají věci, které vypadají stejně jako před desítkami let.

 

Finále: Jak se na film s odstupem díváte? Litujete něčeho?

Vít Klusák: Asi jsme trochu podcenili komunikaci s médii. Mohli jsme lépe vysvětlovat, jak ten film vznikl. Více stavět obrany, že se nejedná o podvod a manipulaci diváka. Tak to totiž není; ty postavy existují, všechny názory jsou jejich vlastní, nosí své oblečení, situace vyrůstají z toho, co ti lidé skutečně zažívají. Štve mě, že dodneška kolem filmu koluje, že polovina scén je zmanipulovaná. Tak to ale není. Jen je to natočené jinak, než se dokumenty běžně točí.

Pokud by se rozpoutal soudní spor, já můžu všechno, co ve filmu je, dokázat. Třeba Daliborovi kolegové z práce ty jeho názory mnohokrát slyšeli; i na premiéře mi říkali, jak dobře jsem ho vystihl. Zřejmě i proto se Dalibor soudně nebránil. Všichni vědí, že on se osobně i na Facebooku takhle prezentuje. Vždyť jen v průběhu natáčení mu Facebook zrušil tři účty, což to docela dobře ilustruje.

 

Finále: Proměnil Svět podle Daliborka Váš život či budoucí tvorbu?

Vít Klusák: Velmi silně narostla moje chuť dělat dlouhodobé projekty oproti menším formám pro televizi. Možnost soustředit se tři roky na jedno téma je svůdné. Mým ideálem je teď připravit něco většího, sehnat na to prostředky a udělat to pečlivě. Zase jsem si vzpomněl na klid na práci. Televize je nenažraná nestvůra - nelze se zaseknout a dumat, jak dál.

 

Finále: Jste s Daliborkem v kontaktu?

Vít Klusák: Jenom si píšeme, ale moje poslední zprávy jsou takové, že si hledá novou práci a s přítelkyní Janou, která je i ve filmu, spolu stále nějakým způsobem jsou. Naposledy jsme měli bližší kontakt koncem ledna, když byl dokument v televizi. Ptal jsem se ho, jestli vysílání v televizi na něj nějak negativně nedopadlo. Odpověděl, že je mu to jedno a že už nic neřeší. Tedy jen to, aby se o něj nezajímala policie.

 

Finále: Což jste už kdysi řešili v souvislosti s onou propíranou smlouvou…

Vít Klusák: Ano, Dalibor nepravdivě popisoval, jakým způsobem jsme ten film dělali. Ptal jsem se ho, proč okolnosti naší dohody vypráví jinak, než jak to bylo. On mi odpověděl, že staví obrany, kdyby ho kontaktovala policie. Prý proti mně nic nemá, ale že nemůže říkat, jak to bylo doopravdy.

 

Finále: Před lety jste měl natáčet díl Ano, šéfe s Tomášem Ortelem v jeho restauraci. Je to pravda?

Vít Klusák: Ano. Pan Hnídek, který si říká Ortel, se asi před třemi a půl roku přihlásil do Ano, šéfe. My jsme věděli, o koho jde, a tak jsme k němu vyjeli na obhlídku. Dorazili jsme do Schenku u Ortela a byla to fascinující zkušenost. Pan Ortel byl od pohledu arogantní, ačkoli jsme přijeli s tím, že natočíme pořad, který mu pomůže s hospodou. Dali jsme si s produkční jeho guláš a oběma nám bylo zle. Ještě si vybavuji, že v kuchyni byl bezzubý kuchař, válely se tam kusy masa a mě hned napadlo, že to bude snad první díl Ano, šéfe, který zavře hygiena ještě dřív, než ho stihneme dotočit. V televizi Prima však měli obavy, aby se pořad nestal tribunou jeho extremistických postojů, a požádali nás, abychom ho natočili později. A než jsme to stihli, hospoda se opravdu zavřela. Mrzí mě to, protože kdybychom televizním diváků tohoto pána ukázali v roli majitele restaurace, tak bychom leckomu možná otevřeli oči.

 

Finále: Ve svých dokumentech zkoumáte hranice toho, co společnost dokáže přijmout jako uchopení reality. Proč natáčíte zrovna takhle?

Vít Klusák: Mým hnacím motorem, proč dělám věci jinak, je touha přispívat do stále se zvyšujícího proudu audiovizuálních obrazů něčím neotřelým. Dnes má každý kameru v telefonu, ale pouze rozmnožovat to, co už jsme viděli, je zbytečné. Omšelým dokumentaristickým tématem je třeba bezdomovectví. Moje žena Marika Pecháčková ale natočila film o snech bezdomovců, nic jiného s nimi neřešila. Ukázala je navíc nezvykle, jako krásné bytosti. To se mi líbilo, je to podle mě klíč, jak rozbít stereotyp. My jsme taky neonacistu ukázali spíše jako oběť než zločince; oběť mizerného dětství, špatných sociálních podmínek, sexuální frustrace, mamánkovství, které je vlastně vězením. To by měl být úkol nás všech - hledat nové cesty.

 

Finále: Jaký svůj film máte nejraději?

Vít Klusák: Na poli celovečerních filmů mám nejradši Vše pro dobro světa a Nošovic. Je o vesnici, uprostřed níž přistálo UFO v podobě korejské automobilky. Dělal jsem ho z velmi osobních pohnutek a je to na něm vidět. A pak taky jedna schovaná věc, kterou lze najít v archivu České televize. Jmenuje se Burianův den žen s obyvateli věžáku v Bajkonurské ulici. To je film-náhoda. Dělali jsme ho s Filipem Remundou. Jeden den jsme se rozhodli, že pojedeme na Jižní Město, najdeme nejvyšší dům a v něm natočíme půlhodinový film. Celé se to veze na vlně bezprostřední energie a je to podle mě hodně zajímavé.

 

Finále: Co byste divákům doporučil z letošní přehlídky Finále?

Vít Klusák: Špínu. Zbožňuju Terezu Nvotovou v její renesanční energii - nejen že je skvělá herečka a dokumentaristka, ale také natočila jeden z nejlepších hraných filmů loňského roku. Je to podle mě skvělý a ve všech ohledech zvládnutý snímek a mrzí mě, že neuspěl na Českých lvech. No a samozřejmě i Český žurnál: Hranice práce není vůbec špatná věc! A ještě Mečiar. Prostě - Nvotová na Hrad! Terezo, mám u tebe panáka!

Marie Doležalová & Marek Zelinka

Marie Doležalová & Marek Zelinka

Kafe a cigárko si teď herečka Marie Doležalová musí nějaký čas odepřít. Místo toho teď s partnerem Markem začíná nacvičovat novou životní roli. Ještě před jejím nástupem ale stihli společně navštívit několik projekcí na Finále.

 

Finále: Máte společný vztah k filmu? Navštěvujete společně i jiné filmové akce?

Marek: Společnou vášeň k filmu chováme, hodně sledujeme filmy i seriály a rádi navštěvujeme festivaly jako je Finále, i když bohužel ne tak často.

Marie: Marek má rád hlavně filmy, které jsou opravdu hodně….

Marek: Kvalitní!

Marie: Ano, kvalitní, a poněkud těžší (smích). Nejde o přehnaně artové snímky, ale já bych se čas od času podívala i na nějakou vyloženou hloupost, a to mi moc neprojde.

Marek: Může to být i komedie, ale s nějakým přesahem, aby mě to bavilo. Dívám se ovšem i na Simpsonovi, nebo máme moc rádi Okresní přebor, to už je klasika.

 

Finále: Sérii Kafe a cigárko scénáristicky zpracovala Petra Soukupová. Jednalo se o váš osobní výběr nebo jak je spolupráci došlo?

Marie: V momentě, kdy jsem napsala Kafe a cigárko, přišlo několik nabídek, abych ho zpracovala do seriálové podoby - libovolným způsobem. Nicméně to, že jsem schopna napsat článek ještě neznamená, že napíšu i scénář. Nikdo nepřišel sám s tím, že by se toho ujal, až přišla Petra, která psala Comeback, se svým týmem, který už také znám. Celou látku jsem ji tak mohla s důvěrou předat.

 

Finále: S podobou zpracování tak přišli oni?

Marie: Ano, já jsem do toho nezasahovala. Na mne bylo až pak napsané situace zahrát, což bylo místy velmi zvláštní, po čtyřech a více letech znovu oživovat mé vlastní osobní zážitky. To pro herce není úplně obvyklé.

 

Finále: Uvažovala jste případně nad pokračováním ať už tohoto blogu, nebo úplně nového, kde byste dále popisovala vaše prožitky?

Marie: Kafe a cigárko vzniklo impulsivně z přetlaku zážitků z mého povolání, o které jsem se chtěla podělit. Sepsala jsem je, a jak rychle to začalo, stejně tak i skončilo. Teď by musel přijít nový impuls. Sama s tou myšlenkou koketuji, ale zatím nemám tak silnou motivaci jako předtím.

 

Finále: Nenabízí se teď mateřství jako jedno ze silných témat ke zpracování?

Marie: To mě původně také napadlo, ale zatím je to pro mne tak osobní a niterné téma, že si nedokážu představit jeho zpracování. Stačí mi dotazy od různých novinářů, které nebývají úplně příjemné. Navíc Kafe a cigárko vychází z poměrně jedinečných zážitků, které jsem chtěla přiblížit ostatním, a co se týče těhotenství, tak nemám pocit, že by se moje prožitky lišily od ostatních.

 

Finále: Blog končí plány na novou knihu, o co půjde?

Marie: Moje nová kniha vyjde na podzim a jedná se o vzpomínky na moje dětství a různé životní momenty prostřednictvím fotografií, které dokresluje ilustrátorka Eliška Podzimková.

Finále: Stejně jako Kafe a cigárko uvádíme na festivalu i maraton seriálu Dabing Street. Máte zkušenosti i s touto hereckou disciplínou?

Marie: Ano, ale šlo o poměrně špatnou koketerii. Jedná se o velmi specifické odvětví, na které podle mne nemám vůbec talent. Dabingoví herci umí úžasně nastartovat emoce, a to téměř okamžitě, navíc ještě podle předlohy. To se mi nedaří. Objevily se i castingy na role, které se mi líbily, ale nikdy to nedopadlo úplně dobře. Právě v Dabing Street postava Ivana Trojana ze zásady nedělá dabing, protože se bojí, že by pak nemohl civilně hrát. Tak jsem si říkala, že to převezmu a budu se tím řídit, protože to zní o trochu lépe, než že mi to nejde.

 

Finále: Máte pocit, že se vzájemně ovlivňujete v pohledu na svoje povolání? Jestli třeba teď Marie díky Markovi více řeší pohybovou stránku svého projevu nebo naopak vy Marku vnímáte více svůj herecký výraz?

Marek: Ano, já jsem více vzešel tzv. z alternativy, Marie více z mainstreamu, a naše světy se teď prolínají, v dobrém potkávají a nás to samozřejmě ovlivňuje. Doplňujeme se. Já jsem teď více začal pracovat s hlasem a na svém verbálním projevu. V tom se díky Marii posouvám dál.

Marie: Já díky Markovi poznávám více alternativní formu divadla. Pokud bychom někdy udělali představení spolu, mělo by to právě něco z obou našich směrů.

 

Finále: Už se něco chystá?

Marek: Máme to v merku, jen teď zrovna chystáme společně trochu jiný “projekt”.

 

Finále: Můžeme se těšit na to, že bychom vás na příštím Finále přivítali ve třech?

Marek: Doufáme že ano, zatím máme pocit, že cestování nebude zas tak náročné, tak snad se nám to potvrdí.

Marie: Kolem sebe, obzvlášť tady na Finále vidíme, že to zvládnout jde, tak uvidíme.

 

Finále: S letošním moderátorem Janem Cinou jste hráli společně v kapele Olats Otesoc, neplánujete pokračování tohoto projektu?

Marie: Přáli bychom si to. Momentálně máme pauzu, jelikož nejprve měla dítě bubenice, nyní čekáme já a naše houslistka, takže uvidíme, jestli se vrátíme, případně třeba jako kapela pro děti (smích).

Marek: A budete se jmenovat “Mlíko na mozku”! (smích)

Marie: Na koncertě Olats Otesoc ostatně proběhlo naše první “minutí” s Markem. Hráli jsme zrovna v Praze na Letné, on šel kolem, zaposlouchal se, chvíli nad tím přemýšlel, a pak šel dál. A tak jsme se poprvé minuli.

Jan Cina & Petr Vančura

Jan Cina & Petr Vančura

Vyzpovídali jsme hereckou dvojici, která vás letos bude provázet celým Grande Finále. Prvního znáte převážně ze seriálů, druhý se věnuje primárně divadelní tvorbě. Oba si teď společně zkoušejí, jaké to je, stát se tváří filmového festivalu.

 

Finále: Jak moc jste se podíleli na konceptu letošní znělky? Vytvořili jste pro ni úplně nové postavy, nebo jste spíš hráli upravené verze sami sebe?

Petr Vančura: Studio Družina za námi přišlo s prvotním konceptem, že tam bude trenér a druhej bude neschopnej. Ale pak jsme se podíleli na finální podobě - hlavně na textu, nechali nám dost volnost.

Jan Cina: Vznikalo to na místě. Třeba věci, co na mě huláká Péťova postava trenéra i naše kooperace. Nevymýšleli jsme to dopředu. Natáčeli jsme půl dne a byla to zábava. Chvilku trvalo, než jsme na to přišli, ale celý tým byl hrozně profesionální.

Petr: Mám skoro pocit, že to byla první práce, kterou jsme si společně užili… No, to bych lhal, už jsme spolu pracovali dřív a nebylo to na ostří nože, ale tohle byla fakt radost. Někdy je to opravdu jako v té znělce, že já vím všechno nejlíp a mám pocit, že se to bez mé rady neobejde.

Jan: No ale na začátku jsi přišel s tím, že umíš zahrát lepší pády, takže půjdeš na páse. Ale nakonec se role rozdělily tak, že to hraju já. Při samotném natáčení znělky jsem opravdu několikrát málem upadnul, ale vždycky jsem to vybral.

 

Finále: Vzhledem k vaší roli v Kosmu Petře je asi příjemnější, že jste se prohodili.

Petr: Takových rolí ňoumů mě čeká víc, asi tak působím.

Jan: Nepůsobíš! Podle mě je umíš skvěle zahrát.

 

Finále: Oba pravidelně moderujete nejrůznější akce, co vás na této profesi baví?

Jan: Já ten obor pořád mapuju a jako moderátor se rozhodně necítím. Spíš zjišťuju, jestli mě to baví a jestli mi to jde, nejde. Finále Plzeň je ideální a zatím největší úkol - jednak ho děláme spolu a týká se čistě moderace. Za moderátora se ale nepokládám, i když zkušenosti s tím mám.

Petr: Tak jedna věc je dumat nad tím, jestli se moderátorem cítíš nebo ne a druhá, že už to děláš. Je to zajímavá disciplína.

Jan: Rozhodně víc hraju. I k moderování v Planetě Yó jsem přistupoval jako hereckému výkonu, protože jsem měl scénář. Kdežto moderace tady na festivale je pro mě úplně jiná kategorie. Lehce se to dá přirovnat ke stand-upu, kdy si člověk může a nemusí vymyslet roli, ale rozhodně jde víc s kůží na trh.

Petr: Představu moderátora má asi každý trochu jinou. Moje klišé představa je seriózní člověk, nadupanej informacema a spíš sušší povahy. Finále Plzeň je pro nás novinka - nemáme režiséra a je na nás, jak to pojmeme. Takže máme volnou ruku, ale zároveň velkou zodpovědnost.

 

Finále: Za poslední dva roky jste vystupovali ve velmi úspěšných seriálech. Více asi Jan Cina, když vzpomeneme na Pustinu, Svět pod hlavou a Semestr, patří sem ale i Kosmo. Máte pocit, že postupně doháníme trend quality TV?

Petr: Já mám pocit, že ho nemůžeme dohnat, dokud v tom nebudou podobné peníze a peníze znamenají čas. Nikdy jsem nepracoval u velké zahraniční produkce, ale myslím si, že právě peníze dělají rozdíl. Když někdo dá dostatek peněz, aby se projektu mohl celý tým věnovat s takovou péčí a luxusem času, tak teprve může vznikat něco soustředěného.

Jan: Peníze sice hrají důležitou roli, ale přijde mi, že klíčem k úspěchu je ochota lidí se do toho naplno ponořit. Jak od producentů, kteří projektu vloží peníze, tak od herců, co nereptají a bojují za stejnou věc. Ne, že si každý udělá svoje a jde domů. A pak z mojí zkušenosti s Pustinou, Světem pod hlavou nebo Semestrem mi přijde, že jejich úspěch - nebo to, že se většina lidí shodne, že se vymykají a jsou dobré - spočívá českém nebo spíš osobním vkladu. Pustina sice vizuálně vypadá jako inspirace nějakým světovým trendem, ale síla je v tom, že jde o české téma a každý v zemi se s tím dokáže ztotožnit. Není to jen převzatá šablona, kterou opisujeme. To samé Svět pod hlavou, který sice vznikl podle předlohy Life on Mars, ale je adaptovaný do Čech v době komunismu, což tu stále rezonuje. Semestr je taky hrozně specifický, protože vychází z dnešní mladé generace. Osobní vklad je rozhodně součástí úspěchu a pak chuť jít do toho naplno a nedělat kompromisy.

Petr: Je pravda, že peníze můžou být vyvážené tou chutí a nadšením. Ale ideální je, když se to spojí.

Finále: Grande Finále je bilanční festival a celou sezónu spíš uzavírá. Za chvíli se ale koná festival ve Zlíně, v Karlových Varech a další. Chystáte se na některý z nich nebo strávíte svůj volný čas úplně jinak?

Petr: Letošní léto filmové festivaly vůbec nestíhám. Ale pro mě Karlovy Vary nejsou zrovna prázdninová věc, kde bych se uvolnil a užil si to. Spíš potřebuju po celém roce od lidí trochu utéct. Ale pravda je, že bych někdy chtěl jet na festival a věnovat se jen filmům. Takhle jsme byli před dvěma lety v Karlových Varech jen na jeden den, stihli jsme nakonec dva a bylo to super. Na MFFKV jsem hodně jezdil, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct a tehdy jsme nevylezli z kina. V tomhle smyslu bych si festival rád zopakoval a trochu mě teď nakoplo i Finále, že je fajn být v obraze a sledovat, co se ve filmu děje. Je to jako s každou jinou drogou - když ji člověk dlouho nemá, tak si ani nevzpomene, že mu schází… a pak si pustíte dva filmy za sebou a najednou jich chcete vidět víc a víc.

Jan: Ani nevím, jestli mi festivaly schází. Letos to zrovna vyšlo tak, že zřejmě pojedeme na dovolenou. Když jsme to plánovali, ještě jsme ani nevěděli, kdy přesně budou Vary nebo Colours. Samozřejmě ideální stav je, jet na takový festival s vlastním projektem, který tam může prezentovat. A do toho si může festival naplno užívat i jako klasický batůžkář - filmový nadšenec.

Olga Sommerová

Olga Sommerová

Dokument Červená byl nedávno oceněn Českým lvem a zkušená filmařka Olga Sommerová se tak dočkala dalšího uznání. Z jejího vyprávění je patrné, že Soňa Červená nebyla zdaleka jedinou fascinující postavou, s níž měla věhlasná dokumentaristka tu čest.

 

Finále: Se Soňou Červenou jste vedle aktuálního filmu spolupracovala už na Mém 20. století či 13. komnatě. Jak dlouho vaše spolupráce trvá? Promítla se i do osobního života?

Olga Sommerová: Znám ji 13 let, protože tehdy jsem si usmyslela, že natočím snímek Moje 20. století se třemi tehdy osmdesátiletými umělkyněmi o tom, jak zasáhly dva totalitní režimy do jejich tvorby a osobních životů. Vybrala jsem si výtvarnici Adrienu Šimotovou, spisovatelku Lenku Reinerovou a Soňu Červenou. Do té doby jsem ji neznala. Tento výběr se ale ukázal jako výborný. Točili jsme poměrně dlouho, byli jsme za ní v jižní Francii. Pak jsme se spolu začaly stýkat a ona mě posléze požádala, abych o ní natočila 13. komnatu. Chtěla se očistit z nařčení, že spolupracovala s StB. Najala si právníka a vyhrála soud. Stbáci se o ni totiž začali zajímat už v 50. letech kvůli její matce, kterou v podstatě zabili, a také manželovi, který v roce 1948 utekl ze země; pořád ji vodili na výslechy, a tak se ocitla v těch svazcích. Ona to tehdy chtěla hlavně kvůli přípravám opery Zítra se bude… o procesu s Miladou Horákovou. Nápad na komorní operu o Miladě Horákové byl samotné Soni, jelikož pro ni to byla největší hrdinka 20. století. Pak jsme se přátelily dál a mě najednou napadlo, že bych o ní mohla udělat celovečerní film. Do filmu jsem pak využila i záběry ze starších natáčení, které jsem předtím nepoužila.

 

Finále: Máte společně v plánu ještě nějaké projekty?

Olga Sommerová: Myslím, že třikrát a dost. Člověk nikdy neví, co bude, ale poměrně jsem vyčerpala možnosti, jak divákům předat pocity, když se člověk vzepře politické moci. A také když má v sobě tolik disciplíny a touhy zpívat, že udělá tak velkou kariéru jako Soňa. Pro mě je vzor v tom, jak je spolehlivá, ale také hodná a přátelská. U každé kariéry je důležitý nejen talent a pracovitost, ale i inteligence. Když si inteligentní člověk umí se životem poradit, na výsledcích je to znát. Taková byla třeba i Věra Čáslavská, která se zajímala i o to, co může udělat pro svět, ne jen pro svou kariéru. Tak i Soňa se celý život vzdělávala, vládne několika jazyky, ale nikdy nepřestala být Češka. Když se v San Franciscu i Evropě uváděla Janáčkova Její pastorkyňa, ona to přeložila do několika jazyků a učila pěvce češtinu. Snažila se tedy dostat do povědomí českou kulturu. Pak měla i nápady na operu o Miladě Horákové, hru\ 1914 a Věc Makropulos s Robertem Wilsonem. Byla i takhle aktivní, a to je pak síla osobnosti.

 

Finále: Vedle Soni Červené jste ve svých posledních filmech natáčela i s Martou Kubišovou a Věrou Čáslavskou. Je přesah ze svého oboru tím, co tyto ženy spojuje?

Olga Sommerová: Přesně tak. Věra Čáslavská nebyla jen sportovkyně ověnčená medailemi, ale byla i nápaditá, aktivní a pomáhala lidem. Dokud ji bolševik na 20 let nezničil, tak jí všude ve světě otevírali dveře. Stále vzdorovala - upadla a zase vstala. Marta Kubišová se zase angažovala v Chartě. Nešlo jen o rozjetou kariéru zničenou bolševiky, ale i o její disidentské aktivity.

 

Finále: Natáčela jste se spoustou výrazných osobností. Která vás inspirovala nejvíce?

Olga Sommerová: Vždy jsem se snažila pracovat s lidmi, kteří pro mě byli příkladní. Proto je profese dokumentaristiky nejlepší na světě. Zpočátku jsem dělala filmy s takzvanými obyčejnými lidmi, mezi kterými existuje spousta krásných, charakterních a inteligentních lidí. To bylo důležité zjištění. Později, z těch známých osobností, pro mě byli zásadní chartisté. Točila jsem o Chartě, teď i o Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tito lidé se postavili komunistickému režimu, riskovali vězení, a často také do toho vězení skutečně šli. Pro konec režimu riskovali vlastní život. Také mě fascinovalo setkání s vězni 50. let. Točila jsem je v rámci série Ztracená duše národa. Prvorepublikoví důstojníci, lidé z církve, ženy, sedláci… Srdce mi krvácelo, když jsem viděla, jak bolševici zničili venkov. Zlikvidovali selské rody, tradici a lásku k zemi. Lidé z Jáchymova a lágrů, to byla velká setkání. Čáslavská, Kubišová a Červená pak po natáčení zůstaly mými přítelkyněmi, to pro mě bylo velmi důležité. Hodně mě bolelo, když Věra zemřela, byly jsme jako sestry.

 

Finále: Zpracovala jste filmem i knižě témata O čem sní ženy a muži, váš manžel Jan Špáta a vaše dcera zase zpracovávali Největší přání. Působí to na mě jako taková idealistická filmařina.

Olga Sommerová: Když člověk dělá film, vždy tím chce něco říct. Dokumentární film je osobní názor. Chcete kopat za to, aby lidé byli poctiví a oceňovali velké osobnosti za to, že něco dokázaly, namísto závisti. Kopat i za demokracii a svobodu, to je velmi aktuální téma. Proto člověk ty filmy dělá, ne kvůli popisu. Dokument je drama. Mám materiál z reality, a jak ho vystavím, tak tím chci něco říct.

 

Finále: Pracuje se Vám lépe pro televizi, či pro film?

Olga Sommerová: Nemám to rozdělování na filmy pro televizi a film ráda. Větší, hodinové filmy pro televizi jsem dělala se stejnou péčí a i výsledkem jako filmy pro kina. Mrzí mě, když se nad televizí ohrnuje nos. Tvorba pro televizi bývá leckdy lepší než to, co jde do kin. To není věc kvality. Musím se solitérním dokumentárních filmů pro televizi zastat, i když o nich leckdo moc lidí neví. Filmy pro kina nejsou lepší, jen jsou vidět.

 

Finále: Co vás teď v životě nejvíc baví?

Olga Sommerová: Nejvíc mě baví práce, protože, jak známo, práce je nejlepší zábava. Pak také příroda, kterou miluji čím dál víc. Jak je člověk starší, tak do přírody čím dál tím více směřuje. A také mě baví moje vnučka, která sice ještě nemluví, ale už se těším, až ji budu vyučovat antikomunismu.

Tereza Nvotová & Barbora Námerová

Tereza Nvotová & Barbora Námerová

Špína a Mečiar. Hned dva výrazné filmy loni dokončila talentovaná Tereza Nvotová. Společně se scenáristkou Špíny Barborou Námerovou promluvila o svém stylu i nedávných úspěších.

 

Finále: Všude se teď o vás mluví v souvislosti s úspěchy obou filmů. Jak tuto pozornost vnímáte?

Tereza: Pro společnost je dobré, že média chtějí řešit taková témata. Čím víc jsou vidět, tím lépe. Ale je pravda, že mi to vyplňuje spoustu času. Pro mě jsou velmi důležité projekce a diskuze s lidmi. Vymysleli jsme projekt, že s filmem Mečiar budeme jezdit po slovenských středních školách. Také se Špínou jsme měli spoustu diskuzí. Je zajímavé se vídat s lidmi, kteří sami mají nějakou zkušenost s problémy, o nichž vyprávíme. Jinak ale sama pracuji na dalších projektech, nežiju jen hotovými filmy.

 

Finále: Vaším hlavním cílem je tedy upozorňovat na témata, o kterých se nemluví? Jako například na téma sexuálního násilí ve filmu Špína?

Tereza: Neřekla bych, že je to hlavní cíl. Vyprázdněné umění bez tématu toho moc neřekne, ale zároveň informace bez hlubší hodnoty reflexe také nefunguje. Jde to jedno s druhým. V první řadě se proto snažíme udělat dobrý film. Pak se přes postavy a jejich příběhy snažíme sdělit to, co je podle nás důležité.

 

Finále: Jak vznikl námět Špíny?

Barbora: Pracujeme dohromady. Přijdu s námětem, ale Tereza je u tématu od začátku a další verze vyvíjíme spolu. Takhle nám to vyhovuje.

Tereza: Pro mně jako režisérku je to nejlepší. U celovečerního filmu si nedokážu představit, že bych si osvojila scénář bez možnosti vstupování a měla jít natáčet. Špína hodně vycházela z toho, že velké množství našich blízkých mělo zkušenost, o níž film pojednává. Zároveň jsme čerpaly z našeho dospívání v Bratislavě.

 

Finále: O čem bude vaše další spolupráce? Chcete pokračovat v temných tématech?

Tereza: Těžko to zobecnit, ale nechystáme se dělat odlehčené komedie. Podle mě by nám to teď ani nešlo. Více nás baví osudové příběhy, zároveň máme přirozeně blíž k silným ženským charakterům a považujeme za důležité o tom vyprávět. Další film se odehrává v lese a na slovenské vesnici a víc o něm zatím říct asi nemůžeme.

Barbora: Od začátku, co píšeme filmy, se pohybujeme ve vážnějších tématech. Je nám to bližší.

Tereza: Lidé mi často říkají, že se pořád směju a že podle mých filmů by spíše čekali, že budu zachmuřená a budu nesnášet muže. Což mi přijde absurdní. Prostě se nebojím zpracovávat společenská tabu a neznamená to, že jimi nějak traumaticky trpím.

 

Finále: Jaký byl na Slovensku ohlas Mečiara?

Tereza: Hlavně pozitivní. Lidé mi často píšou na Facebook, někdy dostanu i vulgární zprávu ale více jich chodí nadšených. Na Slovensku to byl loni nejúspěšnější dokument v kinech, z čehož mám obrovskou radost. Cítím, že společnost i navzdory špatné situaci má snahu něco změnit a přestává přehlížet své vlastní problémy. Film totiž nemluví jenom o Mečiarovi, ale o jakémsi archetypu populistického politika-vůdce, se kterým má v poslední době problém více zemí. Příběh Slovenska v raných fázích vývoje nám dává možnost pohledu z jistého odstupu, který nám může pomoct v řešení současné situace - kdy zažíváme něco podobného.

Můj film končí záběry z předvolebního mítinku Roberta Fica. Když jsme šli do kin loni v říjnu, lidé mi říkali, že ta paralela je moc silná a že nelze Fica porovnávat s Mečiarem. Po vraždě Jána Kuciaka za mnou titíž lidé přišli, že se mýlili. Prostě si nechtěli připustit, že naše demokracie je ohrožena. Že náš stát je i přes členství v EU prorostlý chobotnicí mafie a oligarchů, kteří jsou napojeni na špičky policie, justice a exekutivní moci.

 

Finále: Chcete se dál věnovat spíše hranému filmu, nebo dokumentům?

Tereza: Nemám pocit, že bych si musela vybrat. Každé téma si vybere svou nejlepší formu. U Mečiara mi přišlo absurdní dělat hraný film, když Mečiar a ostatní hlavní aktéři žijí a mohou o tom mluvit. U tématu znásilnění by dokumentární forma mohla vyústit v jakési emoční porno a nedokázala bych tak divákovi předat autentický zážitek v přítomné situaci. V nejbližší době plánujeme s Barborou dva hrané projekty.

 

Finále: Kdo jsou vaše vzory či zdroje inspirace?

Barbora: Některé lidi ve filmu obdivuji, např. Carlos Reygadas, Lucrecia Martel nebo Lisandro Alonso. Obecně mám ráda latinskoamerickou kinematografii, což bývají úplně jiné filmy, než jaké točíme my, ale pro mě je tam důležitá přítomnost osudu. Také je pro mě inspirativní pracovat s Luborem Dohnalem, což je náš dramaturg. Stále se učím z toho, jak uvažuje o filmu, postavách, příbězích…

Tereza: Nemám určitého hrdinu, spíše se snažím sledovat současnou i starší kinematografii a inspirovat se. Často ani nevím, co všechno mě z okolí ovlivňuje. Třeba až po smrti Miloše Formana jsem si uvědomila, že to byl právě on v Přeletu nad kukaččím hnízdem, kdo mi dodal odvahu obsadit do Špíny neherce v psychiatrické léčebně.

 

Finále: Máte vztah k Plzni a festivalu?

Tereza: Byla jsem tu už několikrát a vždy jsem si to moc užila. Je to taková party všech českých tvůrců; je příjemné se potkat nejen pracovně, ale i lidsky. Není tu stres z obrovského festivalu typu Berlín nebo Karlovy Vary. I Plzeň na mě působí jako příjemné město. Ale minulý rok byla hrozná zima, dokonce pak i sněžilo a letos je tady léto. Takže to se hodně povedlo!

Bohdan Sláma

Bohdan Sláma

Režisér doprovází na Finále Plzeň svůj poslední snímek Bába z ledu. Netradiční romance získala ocenění na mezinárodních festivalech i několik Českých lvů. Se svérázným autorem jsme mluvili i o tom, jak se dívá na příští generaci českých filmařů a jak vypadá budoucnost dlouho očekávané adaptace Švejka.

 

Finále: Většina hrdinů ve vašich filmech by se dala považovat za outsidery. Jaký k nim máte vztah a považujete sám sebe za outsidera?

Bohdan Sláma: Já si myslím, že každý člověk je v určitých momentech svého života outsider a mě zajímají ty momenty, ve kterých je člověk slabý. Ale stejně tak mě zajímají postavy, který se s tím umí porvat a vymanit se ze svých omezení.

 

Finále: Slovenská televize před pár týdny vysílala Bábu z ledu bez milostné scény mezi hlavními hrdiny. Máte pocit, že sex mezi staršími lidmi je stále tabu?

Bohdan Sláma: V každém mém filmu se objevují scény, které posunují hranice toho, co vnímáme jako tabu. Je vlastně paradoxní, že v době, kdy je na internetu běžně dostupná pornografie a každá perverznost má svou výkladní skříň, se scéna dvou souložících lidí ve vyšším věku stává atrakcí. Pro mě jde o úplně přirozený popis života těch hrdinů - sex je toho součástí úplně stejně jako nedojedené rodinné obědy. Ani to nevnímám jako nějakou zvláštní záležitost.

 

Finále: Působíte jako vedoucí katedry režie na FAMU. Jak se vám spolupracuje s novou generací filmařů?

Bohdan Sláma: (smích) Jak s kým! Jsou studenti, kteří jsou šikovní a dělají mi radost. Jsou studenti, kteří se hledají a dělá mi radost, když se najdou. A jsou studenti, kteří si myslí, že se našli a jsou na to strašně pyšní. Přitom člověk hned vidí, že je to úspěch jenom pro ně samotný. Takže každý je jiný. Ale zajímají mě momenty, kdy jsem s nimi v blízkém kontaktu a mám šanci se dozvědět, jak o filmu přemýšlí. A tím, že mi pokládají otázky, mě zase nutí, abych si sám v sobě upřesňoval vlastní režisérské myšlení a cítění. Hlavně jsem vždycky nadšený, když se studentům podaří udělat film, který stojí na vlastních nohách.

 

Finále: Oproti dřívějším filmům, které jste točil podle svých původních scénářů, momentálně připravujete velkou mezinárodní produkci podle známé předlohy Osudy dobrého vojáka Švejka. Jak se vám na projektu zatím pracuje?

Bohdan Sláma: Je to projekt, který je těžké ufinancovat a já teď čekám, jestli se peníze podaří sehnat. Proto jsme zatím ani nezačali natáčet. Ale co se předlohy týče, jde o úžasného Jaroslava Haška a mě ta knížka hrozně baví. Přijde mi nadčasová, moudrá, vtipná a přesná v životních postřezích. Takže já času stráveného se Švejkem a vymýšlením, jak ho přetransformovat pro filmové plátno, ani trochu nelituju, protože jsem se v průběhu hodně naučil. Ale jestli bude šance ten film udělat nebo ne ještě nevím.   

Miroslav Krobot & Lubomír Smékal

Miroslav Krobot & Lubomír Smékal

Režisér a herec Miroslav Krobot uvedl koncem roku do kin posmutnělou komedii Kvarteto. Po Díře u Hanušovic se jednalo o druhou filmovou spolupráci s jeho kamarádem, psychologem Lubomírem Smékalem. A zdá se, že oba muži ještě zdaleka neřekli poslední slovo.

 

Finále: Pod scénáři svých filmů jste uvedeni oba. Jak ten kreativní proces probíhá?

Lubomír: Ty si to pamatuješ?

Miroslav: Ne. Další otázka?

 

Finále: Jak se proměnil způsob práce na Kvartetu oproti Díře u Hanušovic?

Lubomír: Spolupráce na Díře u Hanušovic byla taková spontánnější. Jednalo se o první společnou věc a v úvodní fázi jsme se hlavně bavili a hráli si s jazykem. Ani jsme si nebyli jistí, že se to bude vůbec točit. Líbilo se nám, jak se to vztahovalo k našemu studentskému životu.

Miroslav: Zajímalo nás to hlavně proto, že jsme se mohli potkat. Ty scénáře jsou vlastně takový vedlejší produkt toho, že jsme měli o čem mluvit.

 

Finále: Pomalé tempo, hledání štěstí, životní zmatek. Kdybych chtěl vaše filmy zobecnit, udělal bych to asi takhle. Vnímáte to stejně?

Miroslav: Spojil jste zmatek a hledání štěstí, o čemž tyto filmy mimo jiné jsou. Pomalejší rytmus je hlavně prostředek, jak diváka buď zaujmout, nebo naštvat. Pokud na to přistoupí, tak mám radost. Občas to ale nevyjde a je to nuda, to se taky stává.

 

Finále: Hodláte se stylově nějak posouvat, nebo je vám právě takhle dobře?

Miroslav: Pokud se sejdeme…

Lubomír: Přemýšlím, jestli jsme něčeho jiného schopni. Žánrově či technicky to možná bude jiné, ale pokud jde o způsob práce, tak bych byl rád, kdyby to zůstalo stejné.

Miroslav: V tuhle chvíli je pravděpodobnější, že se pokusíme spíše o nějaký divadelní tvar než další film.

 

Finále: Spousta hlášek a situací v Kvartetu je prý reálná. Je pravdivost důležitější než umělecké vyznění?

Miroslav: Není to pravidlem. Ale když se ta věc stane, lidé tomu dokáží uvěřit spíše, než když se jedná o něco vymyšleného. Člověk má jinak tendenci se v těch vymyšlených situacích předvádět nebo je dělat zajímavější, než ve skutečnosti jsou.

 

Finále: Divadlo, film, televize. Co se vám píše/režíruje nejlépe?

Lubomír: Nejsem původní profesí scenárista, a tak se vedle Mirka stále učím. Pro mě je to tedy neustálé dobrodružství a začínám cítit rozdíl mezi filmovým a divadelním scénářem. Aktuálně mě více láká divadelní forma, která obsahuje jiné možnosti a prostředky, ale dál se nebráním ani filmu.

Miroslav: Přiznám se, že mám nejraději fázi psaní, bez ohledu na médium. To počáteční vymýšlení mě baví nejvíc. Pak už je to jen taková realizace, která se může, či nemusí povést.

Lubomír: V první fázi je to sranda. Pak už ale práce.

 

Finále: Miroslave, dokážete se jako herec podřídit režisérovi?

Miroslav: Samozřejmě. Velmi dobře si pamatuji, když mě jako režiséra herec štval, byl líný nebo pořád nespokojený. Proto to jako herec vůbec nedělám. Když má dobrý herec velkou roli a chce, tak může celé dílo totálně zlikvidovat. Člověk se jako herec musí dát režisérovi do rukou a věřit mu.

 

Finále: Lubomíre, ovlivňuje vaše psychologická praxe styl scénářů?

Lubomír: Občas bych ji rád necítil, ale to se prostě nedá. V těch věcech, které jsme dělali, je ta inspirace z psychologické praxe znát. Jednoznačně musím říct, že se to projevuje, s tím se nedá nic dělat.

 

Finále: Jaký je váš vztah k Plzni či festivalu?

Lubomír: Jednou jsem tu už byl.

Miroslav: Já se tu ženil. To je silnější než festival.

Andrea McDonaldová

Andrea McDonaldová

Jméno české maskérky se v poslední době často skloňovalo díky ocenění na Českých lvech za její masky pro životopisný snímek Milada. Její kariéra ovšem nezahrnuje jen spolupráci na historických filmech, ale také na hollywoodských fantasy produkcích. Zjistěte víc o málo známém, téměř neviditelném, ale fascinujícím filmovém řemeslu.

 

Finále: Mohla byste nám přiblížit práci filmové maskérky?

Andrea McDonaldová: Filmový maskér musí hlavně perfektně znát dobu, ve které se film točí. Nemluvím jen o vlasech a maskách, ale i o kostýmech a architektuře, abychom mohli všechny profese propojit. Pak se přechází k výrobě vlásenek, paruk, vousů, stárnutí a poznávání postav. Poslední dobou často pracuji na filmech, kde vystupují konkrétní osobnosti. Takže má práce je i o probírání se jejich fotografiemi nebo hledání u mě doma a mých babiček, jak vypadali ostatní lidé kolem na ulici. A pak vše spojit s výtvarnem - s kostýmy, s představou architekta a režiséra - a společně vytvořit jednotný dojem, aby nic nevyčuhovalo.

 

Finále: S kostymérkou Simonou Rybákou jste každá získala Českého lva za vaší práci na Miladě. Tam spolupráce probíhala jak?

Andrea McDonaldová: Simona je vždycky naprosto skvěle připravená, profesionál na svém místě. Ukázala mi kostýmy, protože se na film připravovala s větším předstihem než já, a já jsem pak k jejím návrhům dodávala "hlavu", dotvářela jsem s ní postavu. Byla tam řada věcí, které Simona na place hlídala, třeba jak se nosily klobouky, takže to byla velká spolupráce.

 

Finále: Pracovala jste na řadě velkých zahraničních produkcí, dobových i fantasy filmech. Je pro vás větší výzva vytvářet masky pro historické postavy nebo naopak imaginární charaktery?

Andrea McDonaldová: Já mám velkou představivost, asi jako každý maskér nebo kostymér, proto také pracujeme u filmu. Rozhodně je pro mě těžší vytvářet konkrétní dobové postavy, protože si nevybíráme herce, toho nám přidělí režisér. My ho pak musíme namaskovat, aby jako historická osoba vypadal a trochu i pomoci herci, aby se tak cítil.

 

Finále: Jaká byla vaše práce na Letopisech Narnie?

Andrea McDonaldová: Úžasná, jak z jiného světa. Ale tam nás pracovalo mnoho a navíc jsem nebyla hlavní maskérka. Postupy vymýšlel někdo jiný a my je převzali. Podílela jsem se na nejrůznějších prostetických záležitostech v týmu, kde pracovalo asi 42 prostetiků a dalších 45 maskérů. Zkrátka velkofilm.

 

Finále: Jak se stavíte k digitálním trikům - máte pocit, že by se většina práce měla odvést ručně na place a nebo raději spoléháte na úpravy v postprodukci?

Andrea McDonaldová: Já strašně moc děkuji postprodukci, která nám už milionkrát pomohla. Je úžasné, když je můžu upozornit, že tady maska selhává a potřebuji od nich pomoct. Natáčení se musí držet plánu, často není čas odvést si herce do maskérny a hodinu na něm pracovat. Když pak vidíte konečný film, vyjde to fantasticky. Teď se nedíváme na plátno, jako jsme se dívali dřív.

 

Finále: Kolují o maskérech nějaké mýty, které byste chtěla jednou provždy uvést na pravou míru?

Andrea McDonaldová: Rozhodně nejsme vizážisté - to je na prvním místě. Když to vezmu z pohledu českého maskéra, tak se trochu vrátím na začátek. Začíná od píky: seznámí se s rolí, zná scénář, vytváří postavu a umí si veškeré maskérské části vyrobit sám. Vyrobí paruky, vousy, umí si je upravit nebo stříhat, zná základy stárnutí, i když v době vysokého rozlišení se více spoléhá na práci prostetika. Tady bych chtěla zmínit práci úžasného prostetika Reného Stejskala, který je v republice naprostá jednička, ale je těžké získat ho pro svůj projekt, protože je neustále zaneprázdněný. U maskérů platí, že se na snímku podílíme od začátku do konce - nejsme rtěnkaři nebo pudřenkáři. Snažíme se každý rok učit nové postupy, které přichází ze zahraničí, protože HD změnilo obor hodně, od té doby, co jsem začínala. Můj táta byl maskér a začínal ještě na černobílých filmech, takže co jsem se naučila od něj, se neustále proměňuje.

 

Finále: Zůstává něco z rodinné tradice, například nástroje po otci, i když se postupy mění, nebo se řemeslo posunulo už někam úplně jinam?

Andrea McDonaldová: Úplně ne, jsou třeba napalovací železa, se kterými se upravují vousy, a ty mám pořád tátovy. Mám i nůžky, které táta měl ještě před třiceti lety, a už se s nimi nedá stříhat, ani se nedají zbrousit, ale musím je mít. Mám věci, jejichž názvy když řeknu, tak stejně nikdo nepochopí, k čemu jsou, ale mohla bych si koupit nové a pravděpodobně by se mi s nimi pracovalo rychleji, ale musím je mít v ruce, protože patřily tátovi. A jelikož moje dcera začala před pár lety také pracovat jako filmová maskérka, můžu je předat zase dál. Jediné, co mě mrzí, tak z věcí, které mě táta naučil, jsem spoustu zapomněla. Takže své dceři je už předat nemůžu. Táta zemřel před měsícem, takže je to stále živé - a on byl vážně skvělý maskér. Jsem tam, kde jsem a naučil mě to on. Ještě zažil, jak jsem dostala Lva a byl hrozně pyšný. To pro mě bylo vždycky nejdůležitější. Ale bude pořád se mnou - teď jsem poutkovala pár knírů a držela jsem jeho poutkovací jehlu, takže v tom je se mnou pořád.

David Ondříček

David Ondříček

Jeden z nejúspěšnějších porevolučních režisérů přijel na festival premiérově představit svůj první televizní projekt Dukla 61. Dobové drama o jednom z největších důlních neštěstí v moderní české historii bude Česká televize brzy vysílat jako dvoudílný film.

 

Finále: Jste etablovaný filmový režisér, jak jste se dostal k natáčení svého prvního televizního filmu?

David Ondříček: Spolupráci na filmu Dukla 61 mi nabídl Michal Reitler, což je televizní producent. Synopse mě zaujala a já se hned rozhodl, že bych se na projektu rád podílel, pokud bude mít dobrý scénář. A v poslední době, zvlášť s nástupem nových technologií a s příchodem producentů a režisérů, kteří točí věci nejen pro plátno, ale také pro obrazovky, se hovoří o určitém trendu Quality TV. Televize jde nahoru, nebo alespoň já jsem tomu uvěřil a skočil jsem do ní taky.

 

Finále: Narodil jste se až osm let po zmíněném důlním neštěstí. Z čeho jste čerpal informace o události nad rámec scénáře?

David Ondříček: Informace jsem čerpal opravdu mohutně. Jednak na obhlídkách, kde jsem se snažil nasát nejenom, jak to na Ostravsku vypadá, ale i určitou mentalitu tamějších lidí. Jak spolu komunikují a sociálně fungují. Snažil jsem se číst nejrůznější historické materiály a samozřejmě jsem mluvil s pamětníky. A pokud u filmu vydržíte až do úplného konce, tak z titulků zjistíte, že na filmu pracovalo obrovské množství odborných poradců. Asi ne takoví, jak by si je většina mohla představovat - jako nějaké vysokoškolské profesory - ale byli to především havíři a lidé, kteří znají obyčejný život na Ostravsku.

 

Finále: Podzemní scény jste natáčeli v autentických důlních šachtách, což muselo být mnohem složitější než pracovat ve studiu. Bylo pro vás natáčení v terénu důležité?

David Ondříček: Původně jsem byl dost naivní a domníval se, že budu moct točit v ateliéru, když se mi scénář dostal poprvé do ruky. Ale postupem času jsem zjistil, že je to nesmysl a snažil jsem se chodit do různých cvičných štol. Zkoušel jsem natáčet i testovací materiál v Národním technickém muzeu v Praze, ale čím dál víc jsem zjišťoval, že by pak film nebyl autentický. Důvod, proč jsem chtěl natáčet v bezpečnějším prostředí byl i ten, že jsem se domníval, že trpím určitou úzkostí z malých prostorů. Což se nakonec ukázalo, že není pravda - nebo respektive, že samozřejmě mám obavy, ale dokážu s nimi pracovat. Takže jsme se rozhodli, že to budeme natáčet v opravdovém dole. Našli jsme neuvěřitelný důl na Rakovnicku, který se jmenuje Rako. Je to sto let starý důl, sahá do hloubky přes sto metrů a jeho chodby jsou dlouhé asi šest kilometrů. Jeho prostory jsou opravdu velice podobné dolu Dukla nebo spíš stavu, v jakém se nacházel v roce 1961.

 

Finále: Ve stísněných podmínkách dolu jste neměli problémy s kamerou?

David Ondříček: Problémy jsme měli, ale ne s kamerou. Já jsem dělal všechny možné kamerové testy, co jsem zvyklý dělat, a testoval jsem i natáčení na filmový materiál. Ale pak jsem zjistil, že nový typ kamery Alexa Arri bude nejvhodnější s použitím filmových objektivů i z technologických důvodů. Zaprvé je citlivější a my jsme chtěli málo osvětlovat a za druhé lépe snáší extrémní důlní prostředí jako je nadměrná vlhkost a překvapivě i chlad. Musím říct, že problémů byla řada, především s lidskou psychikou. Sjížděli jsme do stometrové hloubky za pomoci zrezivělého výtahu, pak jsme šli asi čtyřicet minut na plac a po natáčení jsme vraceli stejnou cestou zpátky. Musím říct, že v malých prostorech, kde ty nejužší štoly byly dejme tomu jen metr vysoké, bylo natáčení extrémní. Já jsem slyšel i od velice zkušených lidí, že nic extrémnějšího nezažili, včetně mě.

 

Finále: Poslední dobou se svými filmy vracíte do minulosti - Ve stínu, nyní Dukla 61 a připravujete životopisný film o Emilu Zátopkovi. Má to nějakou hlubší souvislost nebo se vám jen zrovna sešly dobové projekty?

David Ondříček: Abych pravdu řekl, tak v devadesátých letech mě zajímala současnost, protože představovala tavící kotlík názorů. Líbila se mi ze sociálního hlediska, tak i vizuálně - rozbitá šedivá komunistická města se přeměňovala v moderní. Musím přiznat, že mě neláká současná celospolečenská nálada a určitý blahobyt, který vládne mezi lidmi, i to, že dochází k unifikaci měst, kdy při procházce ulicí máte pocit, že jste v obchodním domě. Naopak si myslím, že si neuvědomujeme návaznost na své předky. Často zapomínáme, čeho dosáhli nebo s čím se museli potýkat. Takže musím říct, že v současnosti mě minulost láká víc než současnost.

Irena & Vojtěch Havlovi

Irena & Vojtěch Havlovi

Manželé Havlovi zaujali Václava Kadrnku, režiséra filmu Křižáček, natolik, že je pověřil složením hudby ke svému filmu. A tento tah se vyplatil, pár si za hudební doprovod filmu odnesl Českého lva.

 

Finále: Jak jste se dostali ke spolupráci s Václavem Kadrnkou na Křižáčkovi?

Vojtěch Havel: Kdysi jsem natáčel cellový part pro hudbu k jeho dokumentu. Tam jsme se poprvé potkali a já mu dal CD. Tou dobou už naši hudbu znal, ale to CD na něj asi nějak zapůsobilo. Když měl Křižáčka nahrubo sestříhaného, tak si na nás vzpomněl. Původně chtěl jen trochu hudby ke konci, s tím nás i oslovil. Postupně ale naše propojení bylo tak hluboké, že z toho vznikla hudba k celému filmu.

 

Finále: Co vás při skládání inspirovalo?

Irena Havlová: Bylo dobré, že film měl být od začátku postaven na reálném zvuku. Někteří režiséři pracují s reálnými zvuky, které používají namísto standardní hudby; připomíná to spíše jakousi architekturu zvuku. Tomu je podobná i naše práce, často totiž pracujeme s prostory. Je tam i rytmus, ale základem je geometrie. Jako kdyby se stavěl chrám. Náš prostorový přístup se k tomuto filmu zjevně hodil. Také jsme ještě hledali nástrojové obsazení.

Vojtěch Havel: Základem je harmonium a smyčce. Pak už to šlo rychle. Václav měl téměř hotový film, který jsme na sebe asi měsíc nechali působit. Mnohokrát jsme se na něj dívali, abychom se s ním plně ztotožnili, a pak to začalo vyrůstat. Souznění s Václavem bylo takové, že jsme si dokonce mohli vybrat, kde bychom tu muziku chtěli. Takže jsme vybrali místa, kde jsme hudbu cítili, a z většiny to tam i zůstalo. Navíc pak na základě naší hudby pár scén i přestříhal.

Irena Havlová: Byli jsme rádi, že můžeme takhle pracovat. Pro muzikanta je důležité, že hudbu může postavit celou. Díky filmu jsme našli úplně novou formu, kterou jsme ještě nikdy nepoužili. Hudbu jsme stavěli k charakterům hlavních postav, ale ještě více symbolicky. Jako kdyby symbolika hudby vedla člověka do vnitřního stavu usebraní, klidu a ztišení. Naše hudba často působí, jako kdyby tam vůbec nebyla. Je to tím, že se pohybuje nenápadně prostorem, propojuje a nahrazuje mluvené slovo. Jako by se jednalo o další jazyk, jazyk postav. To je pro nás jeden ze základních kamenů práce. Hudba dělá emoce, prostor, vítr, slunce, světlo… Má spoustu podob, které můžeme využít a které jsou nehmotnými, energetickými strukturami.

 

Finále: Ve filmech leckdy hudba slouží jen jako podkres u scén, v nichž se nemluví. V tichém a pomalém Křižáčkovi však hudba, stejně jako kamera, opravdu vytváří příběh více než dialogy. Byl vám takový přístup blízký?

Irena Havlová: Pro nás je to přirozené. Kdysi jsme si sami točili záběry do dokumentárních filmů, hlavně v Indii. Sestříhali jsme hudbu a na celou dobu jsme pak doplnili obrazy. Teď to bylo opačně - měli jsme hotový film a dělali jsme k němu nahrávku.

Vojtěch Havel: Byla to práce snů. Máme rádi, když je ten film jakoby prázdný - žádná slova, jen obrazy. Pak si můžeme hrát s muzikou. To je pro nás výzva - aby to nebylo prvoplánově o muzice, ale zároveň máme prostor.

Irena Havlová: Každý film vás něčím inspiruje, jako když se otevřou další dveře. Máme rádi, když se vytvoří nový úhel pohledu na funkci hudby ve filmu.

Sledujte nás na sociálních sítích
ThePay – Platba kartou Přijímáme tyto platební metody
cs en
32. FINÁLE PLZEŇ | Přehlídka filmové, TV a internetové tvorby
32. FINÁLE PLZEŇ Přehlídka filmové, TV a internetové tvorby
Grande Finále Plzeň | slavnostní zakončení
Grande Finále Plzeň slavnostní zakončení
Čára | Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film
Čára Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film
Nic jako dřív | Zlatý ledňáček za nejlepší dokumentární film
Nic jako dřív Zlatý ledňáček za nejlepší dokumentární film
Trpaslík | Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „cyklická tvorba“
Trpaslík Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „cyklická tvorba“
Spravedlnost | Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „necyklická tvorba“
Spravedlnost Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „necyklická tvorba“
Bo Hai | Zlatý ledňáček za nejlepší studentský krátkometrážní film
Bo Hai Zlatý ledňáček za nejlepší studentský krátkometrážní film
Grande Finále Plzeň | slavnostní zakončení
Grande Finále Plzeň slavnostní zakončení
Pátá loď | Cena studentské poroty ZČU za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film
Pátá loď Cena studentské poroty ZČU za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film
Těžká duše | Cena studentské poroty ZČU za nejlepší dokumentární film
Těžká duše Cena studentské poroty ZČU za nejlepší dokumentární film
1890 | Cena studentské poroty ZČU za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii ”cyklická tvorba”
1890 Cena studentské poroty ZČU za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii "cyklická tvorba"
Spravedlnost | Cena studentské poroty ZČU za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii ”necyklická tvorba”
Spravedlnost Cena studentské poroty ZČU za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii "necyklická tvorba"
Grande Finále Plzeň | slavnostní zakončení
Grande Finále Plzeň slavnostní zakončení

Sledujte nás na sociálních sítích