Publikum stále rozdělujeme (rozhovor se Šimonem Holým)

Hned první finálový den poctil festival svou návštěvou Šimon Holý. Hudební skladatel, scenárista, producent a režisér pozoruhodných, nízkorozpočtových filmů dnes představí svůj třetí celovečerní snímek Hello, Welcome. Jak tento film, natočený během šesti dnů karlovarského festivalu vznikal? Co jeho režisér považuje za největší výzvy současnosti? A proč do svého posledního snímku kromě zavedených hereček obsadil také svou maminku?

Dočetl jsem se, že od prvotního nápadu k realizaci filmu Hello, Welcome uplynula nestandardně krátká doba, asi tři měsíce. Jak k tomu došlo?

Inspirovaly mě dva zahraniční filmy, Claiřin fotoaparát, který natočil Hong Sang-soo a Les Coquillettes od Sophie Letourneur. Oba se odehrávají na významných filmových festivalech, první v Cannes, druhý v Locarnu. Vzhledem k tomu, že mé předchozí dva celovečerní filmy jsou spjaté s karlovarským festivalem, který je podpořil a následně i zařadil do programu, chtěl jsem pomyslnou trilogii završit a poslední díl věnovat právě této akci.

Na rozdíl od svého předchozího filmu A pak přišla láska… jste pod scénářem podepsán sám. Znamená to, že se tentokrát neimprovizovalo?

Improvizované scény najdete i v Hello, Welcome, ale mnohem méně. Tentokrát stojí za filmem klasický scénář, který procházel přepisy, a točili jsme podle jeho několikáté verze. Herečky v hlavních rolích Eliška Soukupová, Alena Doláková a Sára Venclovská své postavy dotvářely skrze různé detaily. Společně jsme řešili jejich pojetí, ale scénář jsem psal já.

Vzhledem k tomu, že všechny zmíněné herečky se objevily ve vašich předchozích filmech, má smysl hledat nějaké souvislosti mezi postavami, které ztvárňují?

Myslím, že ne. Všechny tři filmy mají společné výchozí téma. Vypráví o lidech, kteří doufají v nějakou životní změnu, ale nevědí, jak jí dosáhnout. Čekají na ten zlomový moment, který je konečně někam posune. To mají holky z Hello, Welcome společné s mými staršími postavami, jinak jsou to ale zbrusu nové, unikátní figury.

Kromě stálých hereček spolupracujete také s identickým štábem. V jednom rozhovoru jste uvedl, že kdybyste měl dát radu začínajícím filmařům a filmařkám, doporučil byste jim právě obklopit se stálým štábem, s nímž si rozumí. Jaké výhody to přináší?

Najít stálý tým člověku pomůže od samotného plánování filmu, přes jeho natáčení až po fázi postprodukce. Potřebujete mít vedle sebe lidi, kteří vám nebudou házet klacky pod nohy, ale naopak je odklízet. Tím spíš, pokud máte na natáčení tak málo času jako jsme měli my. Hello, Welcome jsme natočili během pouhých šesti dní karlovarského festivalu. V tu chvíli jsme fungovali jako rodina, jejíž členstvo si vzájemně důvěřuje a umí spolu perfektně komunikovat. Pro mladé filmaře a filmařky vytváří takové prostředí ideální prostor k nalezení vlastního autorského hlasu. Má kameramanka Jana Hojdová, mi kupříkladu pomohla najít obrazový klíč k mému fikčnímu světu, herecký štáb pak ten svět oživil.

Jak jste vy našel své spřízněné duše?

Můj štáb se poskládal postupně, shodou šťastných okolností. S Janou Hojdovou nás spojil osud. V prváku na FAMU totiž musí režiséři začít spolupracovat s kameramany z druháku a my dva jsme byli jediní, kdo to nevěděl. Když vedení studující oficiálně vybídlo, aby se spárovali, všichni měli dvojice předem domluvené a my dva jsme si zbyli. Paradoxně jsem jediný pár, který spolu vydržel až dodnes. Úplně od začátku s námi byla také střihačka Sabina Mladenová. Zvukařka Hanka Kašpárek Vyšínská se k našemu týmu přidala, když jsem točil svůj třeťácký film, v němž také poprvé hrála Sára Venclovská. Elišku Soukupovou jsem poznal v rádiu Wave. A tak se nabalovali další a další.

Co vám během natáčení Hello, Welcome ve spartánských podmínkách činilo největší obtíže?

Absence ticha. Největší problém byla absence ticha, protože každý festival je neuvěřitelně hlučným místem. Potřebovali jsme například natočit tichou scénu v hotelu a náhle nám pod okny začal hrát smyčcový orchestr. Nikdy nevíte, kde si nějaký partner festivalu bude chtít uspořádat večírek s hlasitou hudbou. Během postprodukce jsme pak řešili, jak vytvořit atmosféru permanentního hluku, aniž by publikum v kině ohluchlo. Přitom zpřítomnit ruch je podstatné, aby během sledování nikdo nepřestal pochybovat, že se náš film odehrává v realitě. Musí vnímat, že to město žije a je plné lidí.

Přichystal vám festival i nějaká pozitivní překvapení?

Překvapivě nebyl velký problém natáčet davové scény s náhodnými účastníky a účastnicemi. Chápu to tak, že lidé tam celou dobu koukají na filmy, a rádi se proto také součástí jednoho stanou.

Tím jste narazil na středobod Hello, Welcome. Film. Od filmového byznysu se odrážíte k dalším souvisejícím tématům. Vycházejí různé postřehy ve filmu z vašich vlastních zkušeností, nebo ze zkušeností vám blízkých osob?

Ve filmu Hello, Welcome najdete momenty, které okolo sebe zaznamenávám já, náš štáb, herci i herečky. Ale současně je to pořád fikční příběh tří postav, ztracených v prostoru, který jim neumožňuje být tím, kým by být chtěly. A zčásti si to neumožňují samy. Chtěl jsem ukázat, jak autenticita přestala být autentická i v momentech, kdy o ni usilujeme. Neustále musíme hrát nějakou roli, která je bezvýznamná, protože na ni automaticky přistupujeme.

Není dnes tolik skloňovaná autenticita chimérou?

Vyprázdnění toho pojmu je podle mě symptomem současné doby, která nás nutí se označovat, pojmenovávat, zařazovat. Tento tlak vytváří sociální sítě i kapitalistický systém jako celek. Čím dál tím víc jsme nuceni hrát nějaké role. Jeden můj kamarád, francouzský herec, mi řekl hrozně hezkou větu, nad níž poslední dva týdny přemýšlím. Největší problém lidstva podle něj tkví v tom, že nad sebou moc přemýšlí. Pro postavy v Hello, Welcome to platí stoprocentně. Přemýšlí nad sebou tak dlouho, že se nakonec dostanou do pozic, v nichž ani nechtějí být. Nebo se do komfortních pozic dostanou způsobem, s nímž se neztotožňují.

Pokud má člověk příliš mnoho času přemýšlet sám nad sebou, není to vlastně důkazem, že žije ve vyspělé společnosti, která nemusí řešit bezprostřední existenční problémy?

Určitě. Problém není v samotném přemýšlení, ale v tom, čemu věnujeme svou pozornost. Namísto aby lidé řešili například svá dětská traumata, nebo přemýšleli, jak na sobě zapracovat, často se zabývají úplnými malichernostmi. Kolik mají sledujících na sociálních sítích, jestli náhodou nemají kilo tuku navíc a podobně. Domnívám se, že v showbyznysu se s tím musí člověk potýkat více než jinde, i když třeba vůbec nechce. Nedávno jsem mluvil s jednou herečkou, která mi říkala, že nebude nikdy v životě úspěšná, protože natáčet „self-tape“ (audiovizuální vizitka, kterou herci posílají na castingy – pozn. red.) jí připadá ponižující. A to je přesně ten typ problémů, kde buď přistoupíte na průmyslový standard, nebo máte smůlu.

Do malé role ve filmu Hello, Welcome jste obsadil také svou maminku. Proč jste se tak rozhodl?

Potřeboval jsem obsadit neherečku, jejíž rozhovor s postavou Elišky Soukupové bude vypadat dokonale přirozeně. A vyšlo to. Tak jsem mamku angažoval také do svého dalšího filmu, Chica Checa.

Koho ztvární tentokrát?

Hraje zdravotní sestru v LDN, což je její civilní profese. Proč bych tedy měl obsazovat někoho jiného? Dokonce nám opravila několik detailů ve scénáři během natáčení. Náš scénograf měl velkou radost, protože ho prý upozornila na chybu, které se dopustil v posledních pěti filmech, na nichž pracoval. (smích)

Hello, Welcome jste označil za divácky stravitelnější film, než byly vaše předchozí počiny. Odpovídají tomu dosavadní ohlasy?

Ten film je určitě pozitivněji přijímaný než předchozí dva. Ale čekal jsem, že tentokrát budou ohlasy jednostranně pozitivní, a přesto se našli takoví, kterým se Hello, Welcome vůbec nelíbilo. Překvapivě i mezi těmi, kteří mé předchozí filmy přijali. Publikum stále rozdělujeme víc, než bych čekal.