Femme Force aneb letošní program sekce Ženy a film

Loni jste měli na Finále poprvé možnost zažít sekci Ženy a film, věnovanou výrazným ženským osobnostem české kinematografie. Letos se můžete těšit na dva programové bloky v rámci této sekce, která vzniká ve spolupráci s platformou Girls in Film.

Herečka Elizaveta Maximová si vybrala jako inspirativní osobnost režisérku Dariu Kashcheevu. Společně je uvidíte v sobotu 27. září od 17 hodin v sále Jonáš na projekci pěti Dariiných filmů. Promítat se budou kromě řadou mezinárodních cen ověnčenými snímky Dcera a Elektra také tři Dariiny starší studentské krátké filmy Oáza, V popelnici a Praha očima cizinců. Následovat bude debata – live podcast časopisu Heroine.

„Dariu považuju za opravdu výjimečnou tvůrkyni, která díky obrovskému talentu, píli a vizionářství nastavuje laťku nejen tuzemským, ale i zahraničním tvůrcům. Baví mě její tvorba a zároveň oceňuju, že se pouští do těžkých a rozporuplných témat. Velmi si jí vážím i za její proslov na Českých lvech. Svou tvorbou a angažovaností, nejen v rámci ženských témat, rozviřuje diskusi a stojaté vody v českém filmovém průmyslu,” vysvětluje Elizaveta Maximová.

A jak Daria Kaschcheeva nahlíží na postavení žen ve filmovém prostředí? „To, že jsem žena, mi osobně v práci nikdy nijak nepřekáželo a dlouho jsem necítila žádná omezení spojená s mým pohlavím – to říkám ze své vlastní zkušenosti. To se ale změnilo ve chvíli, kdy jsem sama začala vážněji přemýšlet o mateřství – hlavně z praktického hlediska. V ten moment mi došlo, že v současném nastavení společnosti, systému podpory matek a rodičů v Česku obecně a umělců na volné noze zvlášť, by se z mého pohlaví v práci s tak vysokým tlakem na pracovní intenzitu stal dost zásadní limit. A zvlášť v mé konkrétní situaci, kdy jsme s partnerem neměli v Česku rodinné zázemí a oba jsme byli umělci na volné noze, by mateřství znamenalo velké omezení pro moji režijní práci, zejména v autorském filmu. Tuhle problematiku jsem pak začala víc zkoumat a narazila na statistiky, které moje obavy jen potvrdily. Na filmových školách je počet žen a mužů celkem vyrovnaný, ale po škole – právě ve věku, kdy lidé zakládají rodiny – ženy z profese výrazně mizí. Proto jsem toto téma otevřela na loňském ceremoniálu Českých lvů. Jsem ráda, že to vyvolalo širší debatu – bez ohledu na to, jaké byly okolnosti jejího vzniku a posílení. Důležité je, že se o tématu začalo mluvit, zkoumat ho, sbírat data a formulovat konkrétnější představu o tom, jaké podmínky mají ženy, zejména matky, v českém filmu. Považuji ale za stejně důležité dívat se i na podmínky pro muže–rodiče. Možnosti, které má otec aktivně pečující o děti, totiž přímo ovlivňují i možnosti matek–filmařek. Stejně tak by pracujícím matkám hodně pomohla i společenská normalizace toho, že otec může být aktivní pečující osoba. Byla bych ráda, aby to neskončilo jen u debaty, ale vedlo i k praktickým krokům, které ženám–rodičům v naší profesi dají stejné příležitosti jako jejich mužským kolegům,” uvádí.

A Elizaveta Maximová dodává: „Myslela jsem si, že se postavení žen ve filmovém průmyslu za poslední roky výrazně zlepšilo, ale dle výsledků studie ARASU - Ženy ve filmu - máme konkrétní data, která hovoří jasně. Bohužel jsou u nás ženy v hlavních filmových profesích stále natolik výraznou menšinou, že nemohou dosáhnout standardního postavení vůči svým mužským kolegům. Jsem ráda, že se i díky výše zmíněnému proslovu Darji konečně veřejně otevřelo téma mateřství filmařek. V Česku je sice oficiální natáčecí den 12 hodin, ale přesčasy jsou naprosto běžné, a k tomu připočítejme ještě dojezd na plac a zpět. Když se žena-filmařka po čtrnácti-šestnácti hodinách vrátí domů, začíná jí zcela automaticky druhá směna - v péči o děti, je to obrovská zátěž. Proto obdivuju každou filmařku, která se rozhodne mít dítě. Jasně, starší generace říká: „My to zvládli, vy to taky zvládnete,“ ale já se ptám, za jakou cenu? Mám pocit, že si to často ty „zkušenější" ani nepamatují nebo to vytěsnily. Navíc ne každá žena má zázemí - babičky, dědečky nebo partnera, kteří by jí pomohli s péčí o dítě. Když o tom mluvíme se zahraničními kolegy filmaři, je pro ně takový režim často sci-fi, protože většinou točí 8 až 10 hodin denně. A všem, koho zajímá toto téma, doporučuju poslechnout si díl „Proč jsou ženy v české audiovizi nespokojené” v podcastu Pitch. Tento díl je záznamem debaty o zapojení žen v klíčových profesích českého filmového průmyslu, která proběhla před rokem v rámci festivalu Finále Plzeň a k tématu se skvěle vyjádřily filmařky, jichž si opravdu vážím - kameramanka Klára Belicová, režisérka Diana Cam Van Nguen, producentky Julie Žáčková a Dagmar Sedláčková, herečka Alžběta Malá a doplňuje je socioložka Hana Voleková.”

Další programový blok je spojen se set dekoratérkou Beatrice Brentnerovou, která

byla za svou práci na filmu Nosferatu (2024) letos nominovaná na Oscara. Osobně uvede projekci Nosferatu v neděli 28. září od 19 hodin v Domě hudby. Po filmu bude následovat debata o její práci na filmu.

A co si myslí o postavení žen ve filmové branži Beatrice Brentnerová?

„Projekt, na kterém teď pracuji, je obsazený převážně ženami, hlavně na tvůrčích pozicích. Je to velmi zajímavé, protože to přináší úplně jiný přístup – ženy jsou obecně emotivnější, a to se v tvůrčím procesu samozřejmě odráží. Když jsem začínala před 30 lety, bylo žen ve filmu velmi málo, dnes je to nesrovnatelné. Ale například ve Francii najdete ženy i v profesích, které jsou u nás jenom typicky mužské, jako třeba stavba dekorací. Naopak v oboru malířů, ale i v jiných departmentech, je u nás už stejně jako v zahraničí poměr žen a mužů vyrovnaný, což ještě před deseti lety nebylo. Moje zkušenost je, že vyrovnanost mužů a žen funguje nejlépe – mužský i ženský element – každý přináší něco jiného a obohacuje tvůrčí prostředí svým jedinečným způsobem,” říká.