Elizaveta Maximová: O rolích se rozhoduji podle intuice (rozhovor)

Talentovaná herečka známá ze seriálů Bora, Děcko, Potížistky, Vlastně se nic nestalo letos patří k výrazným tvářím festivalu Finále. V rozhovoru prozradila, co ji na herectví nejvíc naplňuje, jak se připravuje na nové role a proč se při jejich výběru řídí hlavně intuicí.

Máš za sebou velmi barevnou paletou filmových, televizních i divadelních rolí. Existuje nějaký žánr nebo možná vyloženě i typ postav, který máš nejradši, nebo tě naopak baví právě ta pestrost?

Baví mě na tom především ta pestrost! A zároveň se přiznám, že miluji dobové filmy. Vnímám to skoro jako cestování v čase. Tím, že na place i během příprav spolupracujete s historiky, výbornými maskéry, kostýmními výtvarníky, filmovými architekty nebo rekvizitáři, máte možnost se zcela ponořit do určité doby. Ráda se jednotlivých složek ptám na nejrozličnější detaily a přihlížím mistrům svých oborů pod ruce při práci. V současné době mám ve výhledu natáčení právě jedné dobovky a opravdu se na celý ten proces těším.

Bylo pro tebe těžké začít točit ještě během konce studií divadelního herectví na DAMU? Jaké bylo tvé první sžívání s kamerou?

Měla jsem velké štěstí, že má první hlavní ženská role před kamerou byla v minisérii Spravedlnost pod vedením Petera Bebjaka a jeho týmu. Byla jsem ve čtvrťáku na DAMU a hrála jsem dceru Ondřeje Vetchého. Jak pan Vetchý, tak Peter mě tím projektem velmi pečlivě a svědomitě provedli – z hlediska filmového herectví, vnímání kamery nebo soustředění mezi záběry. Dávali mi skvělé podněty a myslím, že mě to tehdy dost ovlivnilo nejen profesně, ale i lidsky. A je fakt velká škoda, že se v Česku filmové herectví neučí už na škole.

Alespoň se objevuje čím dál tím víc workshopů, které jsou na filmové herectví zaměřené. Účastníš se některých?

Ano, a ráda. Zajímavé ale je, že když kolegům řekneš, že jdeš na workshop, tak často reagují: „A ty to jako neumíš, nebo co?“ Mně naopak přijde, že u herectví platí, že nic není stálé, neustále se jako tvůrce vyvíjíš a proměňuješ. To, co ti fungovalo na předešlé roli už není možné použít při další přípravě, musíš být v neustálém napojení se sebou, a pokud nic neslyšíš zpátky, hledat nové a nové cesty. Pokud spoléháš na stejné šuplíčky a hledáš vyšlapané uličky, tak to brzy omrzí nejen diváka, ale především tebe samotného. Díky workshopům, masterclassům nebo studijním programům mám pocit, že se udržuju v tvůrčím hledání. Může mě to jedině obohatit, i když mi ten přístup, vyučující či metoda nemusí úplně sednout a z několika dní mi zůstane jen jedna věta, která mi dá potravu pro přemýšlení.

Mám zkušenosti hlavně se zahraničními kouči. Velmi si cením Davida Penna, za kterým jsem jezdila i do Berlína a kterého považuju za výjimečného kouče herectví před kamerou. Ještě před studiem na DAMU mě silně ovlivnily kurzy Meisnerovy metody pod vedením Briana Caspea, z poslední doby mám velký zážitek z třídenního masterclassu Ivany Chubbuck v Praze. Ale nejvíce mě zasáhl individuální kurz pod vedením Kláry Melíškové. Netýkal se tolik práce před kamerou či na jevišti, ale spíš práce s vlastním nitrem. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších a nejintenzivnějších hereckých zážitků.

Byla to součást přípravy na nějakou roli?

Dá se to tak říct.

A jak taková příprava u tebe obvykle vypadá? Co je pro tebe důležité zjistit, poznat nebo si osahat, než začneš tvořit postavu?

Některé role vyloženě už předem vyžadují nové schopnosti nebo proniknutí do určitých světů, o jejichž existenci jsem předtím neměla ani tušení. Takže tam jsem předem hozená do vody od chvíle, co na tu roli kývnu.

Každá příprava je trochu jiná, ale co to spojuje je, že chci být co nejvíc připravená, abych potom na place úplně všechno mohla hodit za hlavu. Abych už jenom důvěřovala intuici a tomu, že mám pevný základ.

Vymýšlím, co by mi mohlo pro uchopení role ještě pomoci, jestli to je nějaký fyziologický aspekt, který se dá vystihnout například kostýmem nebo maskou, často proto s předstihem volám maskérům nebo kostýmním výtvarníkům a radím se s nimi. Pokud je možnost konzultovat postavu s autorem scénáře, udělám to.

A taky si ráda kupuju části kostýmů, které divák neuvidí a které nenabourají představu kostýmního výtvarníka. A ty pak jako postava nosím, ale už vím, že jsem si je koupila „jejíma” očima a už to mi pomáhá pochopit, kdo ta postava je, do jakého obchodu šla, jak uvažuje o penězích, barvách, značkách. Někdy taky propašuju na plac nějakou rekvizitu, která taky není na kameře vidět, ale já vím, že je třeba v dekoraci uvnitř mého stolu.

Míváš při natáčení (nebo před jeho začátkem) ještě z něčeho obavy?

Před prvním natáčecím dnem skoro nikdy nespím. Sice si jdu lehnout co nejdříve, dám si čaj na uklidnění, ale pak se stejně koukám na hodiny a v hlavě si říkám: „Ještě šest hodin… pět… čtyři… tři…“ A tím se samozřejmě ještě víc vybudím. Je to taková nervozita ze startu – jaké to bude, jestli se všechno povede. První natáčecí den je prostě specifický. Myslím, že spousta mých hereckých kolegů nespí taky a že i oni mají žaludek tak trochu na vodě.

Co ti pomáhá se zorientovat v nabídkách nových rolí, je ti v tomhle oporou tvoje herecká agentka?

Se svou agentkou Petrou Svarinskou mám hezký a vřelý vztah. Je pro mě oporou nejen profesně, ale i lidsky – můžeme spolu mluvit naprosto otevřeně a velmi si vážím jejích rad. Vždycky mi klade na srdce, abych hlavně důvěřovala své intuici. Že i kdyby projekt dával smysl finančně, ale já z něj neměla dobrý pocit, neměla bych do něj jít.

Dřív jsem nabídky rolí hodně probírala s rodiči, hlavně s maminkou. Když mě něco trápí nebo se nemůžu dlouho rozhodnout, tak jí zavolám. Dobře ví, jak je herecké povolání nejisté a vrtkavé – že buď točíš pořád, nebo netočíš nic, sedíš doma a utápíš se v pocitu, že už nikdy nic točit nebudeš. Ona mě spíš tlačí do toho, abych brala všechno, protože ví, že potřebuju zápřah a především režim. I proto už se s ní dnes o pracovních nabídkách radím o něco méně, i když vím, že to myslí dobře. (smích)

V nové šestidílné krimisérii Bora sledujeme skupinu lidí na workshopu s názvem „Setkání se smrtí“. Tvoje postava Janovské je součástí spletitého příběhu, který postupně odhaluje hlubší motivace a tajemství. Co tě na téhle roli nejvíc zaujalo? A jaké bylo natáčení v Chorvatsku?

Scénář jsme dostali až poměrně dlouho po tom, co jsme byli obsazeni. I když jsme na castingu měli k dispozici jen synopsi a pár stránek scénáře, věděla jsem, že na tomhle projektu dělá Film Kolektiv - producentský tým, kterého si vážím, že se na něm podílí režisérka a scenáristka Zuzana Mariánková, se kterou jsme předtím spolupracovaly na Chlapovi a velmi jsme si sedly a spolurežisérem je Marek Najbrt, jehož tvorbu mám ráda. A když jsem se pak na castingu potkala s Klárou Melíškovou a Zuzanou Mauréry – bylo mi jasné, že se chystá něco, u čeho chci být.

Chvíli byla ve hře myšlenka, že bychom nevěděli, kdo je vrah a že budeme točit scény chronologicky, což by bylo skvělé. Kvůli závazkům herců to bohužel nevyšlo. Natáčení v Chorvatsku jsme ale měli v kalendáři už rok dopředu. A taky jsme pět nebo šest týdnů strávili zavření ve studiu v Bratislavě, kde byl postavený interiér majáku.

O Janovské jsem zpočátku věděla jen část informací. Už na castingu mě bavila svou citlivostí a empatií – a taky tím, že jsem dlouho netušila, jestli je vrah, nebo oběť. Zajímalo mě, jestli na natáčení zůstanu až do konce. Doufám, že i diváci si tu nejistotu, kdo je vrah, udrží co nejdéle.

To nezní jako úplně obvyklý postup, to muselo být asi dost zábavné.

To bylo! Už na první čtené, kdy jsme se poprvé sešli se všemi herci a tvůrčím týmem, jsem se nemohla přestat usmívat. Chvílemi jsem skoro ani nevnímala, co se čte, protože jsem byla tak nadšená! Mít možnost nahlédnout do „kuchyně“ svých hereckých kolegů a přátel bylo skvělé.

Věděli jsme, kdy má každý z nás těžký natáčecí den, kdy ho čekají náročné scény, protože se o jeho postavě odhalí nové informace a on tak bude středem pozornosti ostatních. Na jednu stranu ti všichni upřímně fandí a pomáhají, na druhou stranu to bylo zdravé profesní popichování „no tak ukaž, co v tobě je“.

A natáčení v Chorvatsku bylo výjimečné, ráda bych víc točila v zahraničí. Každé ráno jsme jezdili „do práce” na třech lodích – 40 minut tam a pak po skončení natáčení zase zpátky. U majáku nemohly kotvit větší lodě s technikou, takže jsme museli přesedat po skupinkách na malou loďku, bylo to skvělé dobrodružství.

Na Finále uvedeme i ochutnávku z dokumentárního seriálu Potížistky, který na příbězích nekonvenčních hrdinek ukazuje téma genderové nerovnosti u nás za posledních 150 let a ty jsi k němu načetla komentář. Otevřel ti tenhle projekt nějaká nová témata, souvislosti nebo pohledy, které tě překvapily?

Nejvíc! Po každém díle jsme s režisérkami vedly dlouhé diskuze ve studiu. U některých témat jsem se neudržela a po nahrání komentáře jsem téměř křičela údivem a vztekem. Věděla jsem, že jsme na tom špatně, ale netušila jsem, že až tak. Potížistky doporučuju ke zhlédnutí všem – je to udělané skvělou, svižnou a velmi dostupnou formou.

Šestidílná série Vlastně se nic nestalo, v níž hraješ po boku Denisy Barešové, se zabývá proměnami intimity v digitální době i temným světem sexfluencerství. Čím tě oslovila role Andrey?

Roli Andrey mi nabídl Honza Vejnar na lavičce v Karlových Varech během festivalu někdy v osm hodin ráno. Tehdy měl jenom prvotní synopsi, ale mě na tom bavilo téma hledání sebehodnoty a nastavování hranic. Lákalo mě i to, že jsem si mohla postavu Andreji dotvářet i sama, tudíž být zapojena nejen jako herečka, ale jako spolutvůrce. Tohle směřování mi dává čím dál tím větší smysl a ráda bych v tomto směru pokračovala dál.

S tvůrčím týmem - Honzou a spoluscenáristkou Darjou Mikovou jsme se scházeli a vyvíjeli společně Andreinu linku. Dokonce jsme u mě doma natočili s malým štábem kamerové testy. Do dekorací, make-upu i kostýmů jsem vložila hodně svých osobních věcí. Což ale teď dělám vlastně častěji, v určité míře třeba i u role Beaty v Děcku. Andrea pro mě byla skutečná srdcovka.

A jaký byl tvůj vztah k postavě Beáty v seriálu Děcko a co ti tenhle projekt dal?

Původně jsem šla na casting na úplně jinou roli. Už v castingové místnosti jsem cítila, že to není ono a že se na ni nehodím. Neměla jsem tehdy k dispozici celý scénář, takže jsem ani netušila, že existuje postava Beáty. Bylo mi to líto, protože v místnosti seděly scenáristky Kateřina Krobová a Lucie Macháčková, režisérka Rozálie Kohoutová a producentka Alena Müllerová – a já si v duchu říkala: Panebože, chci se k nim do té místnosti vrátit zpátky. Cítila jsem mezi nimi hezkou tvůrčí energii a taky to, že to mezi námi nějakým způsobem vnitřně „kliklo“, jenže pro tu původní roli jsem se nehodila.

O pár týdnů později mi zavolali kvůli castingu na influencerku Beátu – a já se do ní okamžitě zamilovala. Na první pohled působí přehnaně, ale pod tou povrchní a afektovanou fasádou má nečekanou hloubku. Velkou radost mi udělalo i to, že jejího manžela Huberta hrál Honza Jankovský. Poprvé jsme se viděli ještě před natáčením, když jsme fotili svatební fotky Beáty a Huberta a snímky z jejich dovolené. Honza mě neznal a jak mi sám pak řekl, zaskočilo ho, když jsem mu hned při tomhle prvním setkání řekla, že si Beátu už začnu zkoušet, když máme ten prostor během focení. Prý se lekl, jestli nejsem i v reálu tak hlasitá a afektovaná a nebyl si jistý, jestli to se mnou na place půl roku vůbec přežije. (smích)

Nakonec se z nás stali skvělí parťáci, Honza je nejen skvělý herec, ale i člověk. Ke konci natáčení jsme už byli dokonale sehraní – dokonce jsme si navzájem říkali: „Ty jo, Hubert by teď mohl udělat tohle.“ – „A Bebe by na to reagovala takhle, zkus to!“ Až mě mrzí, že postavy Huberta a Beáty nemají své vlastní seriálové pokračování.

V několika rozhovorech jsi zmínila, že role Lilian ve filmu Máma, který uvede Česká televize na podzim, pro tebe byla dosud nejtěžší. Připravovala ses na ni půl roku, pracovala jsi jako dobrovolnice v nemocnici, přibrala osm kilo… Můžeš o novém filmu Jiřího Stracha prozradit víc?

Film se odehrává v 80. letech minulého století a vypráví příběh osmileté Malvíny, která žije se svou mentálně handicapovanou maminkou Lilian u starší paní, která se jich ujala. „Babi” ale nečekaně zemře a sousedé rozhodnou za matku s dcerou, že je rozdělí. Malvínu tedy napadne utéct s maminkou do lesů. Lilian miluje Vinnetoua a indiány, a tak to její dcera pojme jako velkou indiánskou hru. A to je teprve začátek celého příběhu.

Jak náročné bylo nastudovat specifika postižení, aby Lilian nepůsobila jako karikatura?

Byla to ta nejnáročnější příprava a zároveň asi můj největší strach v životě. Několik týdnů před natáčením jsem ležela doma na zemi a ptala se sama sebe, proč jsem na to kývla. Po půl roce stráveném s lidmi s podobnou diagnózou, se kterými jsme se opravdu sblížilii, jsem cítila obrovskou zodpovědnost. Jejich vnitřní svět je neuvěřitelně bohatý a jedinečný. Nechtěla jsem nikoho z nich zranit, zvlášť po zkušenosti z nemocnice, kde jsem působila jako dobrovolnice.

Paradoxně mi právě příprava a setkávání se s nimi přinesly vnitřní svobodu a jistotu, že Lilian může být jakákoli – a že na úrovni duše jsme všichni zdraví. Nesnažila jsem se nikoho napodobovat ani vycházet z jedné konkrétní osoby.

Jiří Strach mi už před lety, když mi scénář nabízel, řekl, že to bude moje nejtěžší role, ale že mi aspoň slibuje málo textu. A měl pravdu – byla to zatím moje největší profesní výzva a text jsem si sama dobrovolně společně s Jiřím krátila.

Velkým objevem jsou pro mě obě mé „dcery”, představitelky Malvíny – starší hraje výborná a nesmírně citlivá Sofie Šporclová, o které ještě mnoho uslyšíme, a mladší Valentýna Bečková. Valentýna je pro mě neuvěřitelný herecký talent a opravdu velký profík. I když jí bylo pouhých 11 let, když Mámu točila, její nasazení bylo neskutečné.

Jak takhle náročnou roli po natáčení setřást? Jak se vrátit sama k sobě?

To mi trvalo dost dlouho. Najednou jsem cítila, že se vlastně nemám kam vracet – že to, co jsem znala předtím, mi bylo najednou malé, a nechtěla jsem se tam zpátky „vtěsnat“. A to nové, co jsem uvnitř cítila, ještě nebylo vytvořené. Potřebovala jsem proto úplně vypnout a změnit prostředí. Den po natáčení jsem si koupila letenku a odletěla do teplých krajin – plavat, dobře jíst, nad ničím nepřemýšlet a nic neřešit.

Vedle herectví píšeš i sloupky pro časopis Elle. Co ti psaní dává?

Svobodu. Vždycky mě bavilo psát a ráda si hraju se slovy. Cítím v tom volnost – je to čirá radost a je to pro mě vnitřně takový festival bez ambic. Nemám potřebu si cokoli dokazovat. Ale kdyby nebyly deadliny, asi bych nikdy nezačala.

A dovedeš si představit, že napíšeš i scénář k filmu nebo divadelní text?

Spíš než divadelní hru by mě lákalo napsat filmový scénář, ale ještě na to nepřišel ten správný čas.

Foto: (c) Kateřina Šrámková