Beatrice Brentnerová: I v Česku umíme vytvořit velké a výtvarně náročné filmy (rozhovor)

Téměř třicet let stojí za vizuální iluzí filmových interiérů a exteriérů, které pomáhají vyprávět příběh a dokreslovat charaktery postav. Česká set dekoratérka Beatrice Brentnerová má na kontě spolupráci s prestižními zahraničními produkcemi, nominaci na Oscara za výpravu k filmu Nosferatu (2024) i členství v Americké filmové akademii. V rozhovoru prozrazuje, proč ji fascinuje historická přesnost, jaké rozdíly vidí při práci na českých a zahraničních filmech a čím ji baví české prostředí. Na Finále ji zastihnete také v rámci programu sekce Ženy a film.

Vaše profese není pro diváky příliš známá – co všechno obnáší práce set dekoratérky, kdy jste se jí začala věnovat a co na ní máte nejvíc ráda?

Jako set dekoratérka s týmem zařizuju filmové interiéry a také exteriéry– od nábytku, lamp a textilií, až po drobnosti jako porcelán, obrazy nebo třeba hračky. Řešíme i tapety, koupelnové vybavení, kliky na dveře a všechno, co k prostoru patří. Hodně záleží na době, ve které se děj odehrává – takže studujeme nejen historický kontext, ale i tehdejší zvyky, hmotnou kulturu, výrobní technologie nebo třeba náboženství. Cílem je vytvořit prostředí, které dokonale sedí příběhu a pomáhá dokreslit postavy, jejich minulost, přítomnost, jejich touhy, vnitřní i ten venkovní svět.

Řeším nejen vzhled, ale i organizaci, sestavení týmu a rozpočet. U filmu jsem skoro 30 let, začínala jsem u architekta Karla Vacka. Když jsem začínala, tato profese u nás neexistovala – přišla až se zahraničními produkcemi a v češtině pro ni vlastně ani nemáme název.

Na této práci miluju její rozmanitost – pořád se učím něco nového, dostávám se na místa, kam by se člověk běžně nepodíval, a potkávám inspirativní lidi. Baví mě příběhy věcí, nábytku i textilií. I když je to časově náročné a často plné stresu, radost z toho, že můžu vytvářet iluzorní svět pro filmové postavy, za to stojí.

Film Nosferatu sklidil mezinárodní úspěch. Co pro vás znamenalo pracovat na takto stylově výrazném filmu? Co bylo největší výzvou?

Pracovat na tak prestižním zahraničním filmu byla pro mě obrovská čest i zodpovědnost. Draculu jsem milovala už jako malá, takže tato nabídka byla splněný sen. Největší výzvou byla naprostá dobová přesnost – zjistíte třeba, jak obrovský rozdíl byl mezi 30. a 40. lety 19. století i v těch nejmenších detailech. Skvělé bylo, že přesnost nikdy neustupovala estetice, ale naopak ji vytvářela svým osobitým způsobem. Člověk se musí naučit myslet jako tehdy – a pak i drobná rekvizita dostane své přesné místo. A najednou začnete vidět krásu a kouzlo i v tom, co by dnes mohlo působit nedokonale nebo nevkusně. Zkrátka nasadíte úplně jinou optiku.

Spolu s vaším kolegou, filmovým architektem Craigem Lathropem, jste za výpravu k filmu Nosferatu byli nominováni na Oscara. Jaký to byl pocit a zkušenost?

S Craigem nás překvapilo, že film, který – i když bylo jasné, že bude výtvarně výjimečný – má spíše charakter artového díla než amerického blockbusteru, dostal nominaci. Dobré je, že to ukazuje, že i u nás v Česku umíme vytvořit velké a výtvarně náročné filmy. Máme tady špičkové řemeslníky a zkušené filmové profese.

Jste jednou z nově přizvaných členek Americké filmové akademie. Jak jste tuto zprávu přijala?

Stát se členkou americké filmové akademie je pro mě samozřejmě velká čest. Upřímně ale nemám moc čas využívat všechno, co členství nabízí – většina akcí se koná na jiném kontinentě a ani ty online, které jsou nesmírně zajímavé, nestíhám sledovat.

Pracovala jste jak na českých, tak zahraničních projektech. Vnímáte nějaké rozdíly v přístupu k filmové výpravě nebo komunikaci uvnitř štábu?

Rozdíl mezi českými a zahraničními filmy určitě je – každý má svá specifika, a to i mezi jednotlivými zahraničními produkcemi. Francouzské, německé a americké projekty mají trochu jiné přístupy, ale nakonec jde vždy o jedno – vytvořit poutavý příběh, který vyvolává emoce. Hlavní rozdíl je především ve financích a v menším počtu lidí ve štábu.

Když jsem loni po delší době pracovala na českém filmu, kde nás bylo samozřejmě méně než na zahraničním projektu, bylo to skvělé a osvěžující. Pracovala jsem na filmu Franz s Henrym Borarosem a režisérkou Agnieszkou Holland – a i když byl tento film na české poměry spíše výpravnější, menší počet lidí v art departmentu přinesl jiné výzvy a vyžadoval jiná řešení. Člověk se prostě musí „přenastavit“ na jiný způsob práce.

Co se týká komunikace, je to vždy hodně zajímavé a je to taková permanentní výzva. Naše profese je výtvarná, takže sdělit výtvarné záměry slovy je složité – navíc jde o něco, co se neustále vyvíjí a je ve skutečnosti dost abstraktní. Set dekoratér to ale vše musí zhmotnit do konkrétní podoby.

Takže i když mluvíme v češtině a myslíme, že si rozumíme, často zjistíme, že si představujeme nakonec každý něco trošinku jinak. A teď si představte, když komunikujete v cizím jazyce, kde ty výrazové prostředky jsou ještě více omezené. Proto jsou pro nás klíčové obrázky, reference a moodboardy, které pomáhají najít společnou řeč v estetice, barvách a detailech.

Spolupracujete především se zahraničními filmaři. Jaký máte vztah k českému filmu? Jsou tu projekty nebo tvůrci, s nimiž vás obzvlášť těší spolupracovat nebo byste ještě ráda spolupráci navázala?

Kombinovat práci na českých i zahraničních filmech se mi zdá ideální. Na zahraničních projektech totiž máte možnost vyrábět a nakupovat nábytek či rekvizity, které potom zůstávají v českých filmových fundusech a české filmy je pak rády využívají. Díky větším rozpočtům zahraničních filmů mohou řemeslníci růst, zkoušet nové technologie a pořizovat moderní stroje, což zase pomáhá i českým produkcím, které mají často menší finance a tyto zkušenosti i vybavení mohou využít. Z českých projektů by většina řemeslníků ale sama nevyžila. Myslím, že menší rozsah českých filmů často pomáhá lepší komunikaci ve štábu a podporuje kreativitu.

A taky je to sociálně zajímavé – když jste jen v českém prostředí, víc si uvědomíte naše česká specifika, hlavně ten náš jedinečný smysl pro humor, který opravdu miluju.

Máte nějaký filmový žánr nebo historické období, které jsou vám blízké a které vás profesně nejvíce lákají?

Nemám vyhraněný žánr, na kterém bych chtěla pracovat – mám pocit, že jsem už vyzkoušela skoro všechno. Asi by mě ale lákalo pracovat na černobílém filmu, protože ten nabízí úplně jiný pohled na tvary, struktury a paradoxně i barvy, které se tam dle mého řeší nejvíc.

Baví mě jak dobové filmy, tak i současnost, kterou jsem nedávno dělala. Musím říct, že to bylo hodně kreativní a celý štáb si to užíval. Je to organizačně trochu jiná disciplína, ale rozhodně nelze říct, že by současnost byla výtvarně méně zajímavá.